Olej na plátně, 81 x 100 cm, rámováno, datace 1932, signováno vlevo nahoře J. Bauch.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Rey Michalové, Ph.D.
Provenience:
Sbírka JUDr., PhDr. Jaroslava Borovičky, restituce z NG v Praze, soukromá sbírka.
Publikováno:
J. Spurný, Jan Bauch, Odeon, Praha, 1978, repro č. 12;
Katalog k výstavě Jan Bauch, Výběr z díla 1928-1980 Praha, NG v Praze, Jízdárna Pražského hradu, 1980 - 81, obr. č.7;
Katalog k výstavám v Německu Merzig/Saar, Stadthalle; Bonn, IfA Galerie, 1986;
Monografie R. Michalová & P. Kováč, Jan Bauch, Galerie Art Praha, 2012, č. 26.
Vystaveno:
Aventinská mansarda, Praha 1932;
Vídeň 1962;
Mánes 1963;
Česká filharmonie 1963;
Zbraslav 1968,
Alšova jihočeská galerie 1969;
Litoměřice 1974;
Lublaň 1978;
Jízdárna Pražského hradu 1980;
Bělehrad 1981;
Bratislava 1983;
Budapešť 1989;
Jízdárna Pražského hradu 1989;
Hlinsko 1990.
Komentář PhDr. Rey Michalové, Ph.D.:
Posuzovaný obraz „Snová krajina“ je autentickým, vpravdě mistrovským a sběratelsky exkluzivním dílem Jana Baucha, nestora českého moderního malířství a jeho neúnavného obnovitele, koloristy par excellence a milovníka robustní barevné pasty nanášené na plátno v hutných a takřka světélkujících nánosech. Posuzovaný obraz představuje jeden z chef-d‘oeuvrů Bauchovy tvorby a bez jakýchkoli pochyb patří mezi první desítku nejslavnějších a nejvýznamnějších autorových pláten, což dokládá opravdu mimořádný počet prezentací na výstavách a jeho reprodukce v monografiích a katalozích.
Řadu Bauchových obrazů blankytných, imaginativních krajin z počátku třicátých let korunuje obraz, který lze nazývat „Snovou krajinou“. Toto dílo představuje vrchol „poetistického“ období (1930-32), do něhož autor vtělil svou vizi „vysněné zahrady” (vlastní malířova slova). Ze světa předmětné reality se takřka zcela odpoutává do oblasti fantazie a básnické invence, povyšuje zrakový vjem do mocnosti představ. Krajina se stává téměř nehmotným substrátem přírody, v němž se nebe prolíná se zemí, organické formy s geometričtějším členěním. Obraz v kouzelné férii barev zachycuje prvotní formaci věcí a života (vejce jako symbol zrodu a života). Tak jako u Štyrského a Toyen docházelo k náhodným setkáním předmětů, představuje Bauchovo dílo konfrontaci více významových rovin, které se synteticky spojují v jeden celek.
Abstrahovaný krajinný námět spolu s barevnou orchestrací jsou hlavními nositeli výrazu, jeho poetické rezonance. Jasně znějící rumělku, chladnou zeleň a především modř a běl kombinoval Bauch s jemnější, „pastelovější“ koloristickou škálou, která kompozici odhmotňuje a o to více ji posouvá do sféry snu.
Obraz „Snová krajina“ byl představen na autorově první samostatné výstavě v Aventinské mansardě na podzim roku 1932. Úvodní slovo měl Dr. Kamil Novotný, vernisáže se osobně zúčastnili např. Václav Špála a Josef Čapek. Později se Jan Bauch k představeným dílům vyjádřil slovy: „Když si připomínám obrazy z první výstavy a z čeho ve mně vznikly, rozpoznávám teď na dálku ze všeho nejvíc právě úsilí zdvihnout obraz do oblasti představy, fantazie a myšlenky. Hledal jsem způsoby, jak udělat z obrazu báseň na zvolený námět, jakoby symbol nebo metaforu. Ale nesmělo to být za žádnou cenu vyjádřeno jinak než malbou samou. Proto jsem asi dělal ty výlety do snů. …hledal [jsem] tvary vymyšlené, vycházející z fantazie a kombinované do jiných souvztažností, než jaké má realita. Přitom měl ale neopouštěla řemeslnická důkladnost, kterou jsem měl v krvi ze řemesla. Vlastně jsem hledal formy barvou tak dlouho, až jsem je malováním vybojoval… A tak ty obrazy (…) už tehdy měly pastóznost, která pro mě vyjadřovala dobývání zvnitřku. Byla znamením vnitřního vztlaku, který jsem v sobě cítil.“
Zatímco v malířském podání je „Snová krajina“ smyslově cítěná, konkrétnosti uplývají v imaginativním duchu do prostor snu. Nadreálná atmosféra spolu s opalizující tonalitou vyvolávají pocity nevyřčených tajemství.
Jan Bauch - jeden z nejvýznamnějších českých umělců, prožil téměř celé 20. století a jeho citově vzrušené, lidsky i občansky angažované dílo přesáhlo hranice své generace a své země. Autorův umělecký odkaz, zahrnující výtvarnou práci více než sedmdesáti let, je unikátní syntézou mimořádných lidských a tvůrčích hodnot, jejichž smyslem bylo zachytit drama člověka, konflikty doby a rozpornou dynamiku moderního světa. I když v popředí jeho zájmu bylo především malířství a sochařství, zabýval se i grafickou tvorbou, knižní ilustrací, návrhy na vitráže a tapiserie. Dotkl se scénografie a kromě úvah do novin a časopisů, úvodů do několika katalogů napsal dvě knihy: „Barvy století“ a „Čím jsem žil“. Pouhé vyslovení jeho jména vyvolá v paměti blankytná plátna z třicátých let pevně spjatá s poetismem, vybaví se nám jeho dramatické a malířsky vášnivé kompozice období let čtyřicátých, která patří k nejzávažnějším dílům, do nichž se natrvalo zapsala odpovědnost vůdčích uměleckých osobností k národu a v nichž se zrcadlí vzdor a tragika celé druhé světové války. Vzpomeneme si na jeho výtvarnou oslavu Prahy, na nádherné akty, kytice a zátiší, do nichž promítal své smyslové zaujetí přírodou, na náměty s morálně-filozofickým podtextem, které postupem času vytvořily rozsáhlé tématické celky (cyklus Návrat Odysseův, Artisté, Katedrály, imaginární portréty…). Jeho vitální, expresivní projev v subjektivní transformaci vizuálního vjemu odporoval dogmatickým měřítkům komunistického režimu a po roce 1948 ho postihl zákaz vystavovat (trvající až do roku 1956).
Téměř haptický charakter autorovy malby koresponduje s jeho druhou, celoživotní tvůrčí obsesí – sochařstvím. Tento vztah byl dán jednak školením v otcově řezbářské dílně, jednak přesvědčením, že pravé umění je spjato s poctivou rukodělnou prací. K sochařství se vracel znovu a znovu, aby si zároveň vždy uvědomoval, o co mu jde v malbě: o její vrstvení a zvýrazněnou dynamickou plastičnost.
I ve vysokém věku si Jan Bauch uchoval neobyčejně živý vztah k dění na kulturně-politické sféře. S Jindřichem Chalupeckým a Vítem Obrtelem angažoval vznik „Nové skupiny“, uměleckého sdružení, které získalo svolení k existenci až několik měsíců před Sametovou revolucí. V roce 1991 se svou ženou Helenou založil Nadaci Jana Baucha na podporu Literárních novin. Bauchovo humanisticky zásadové chování spolu s otevřeností jeho tvorby novým soudům a aktuálnímu zařazení se staly podnětnými pro tehdejší střední a mladou tvůrčí generaci, která se k němu manifestačně přihlásila na výstavách „Jeden starší – jeden mladší“ (1988) a „Mladí Janu Bauchovi“ (1989).
Bauchův postulát „nesmlčet svým světem na plátně nic, co je na životě brutálního a nelidského, a zároveň se vší silou držet jeho mohutnosti a krásy“, otevírá jeho dílo všem generacím s velkou naléhavostí i dnes.
Autor viz T 1/44, V 1/129, B 1/512, Ch 1/111, NEČVU 1/53.