Olej na plátně, 135 x 112 cm, datováno 1979, signováno dole uprostřed Jan Bauch 1979, zezadu opatřeno přípisem s určením.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Rey Michalové.
Komentář PhDr. Rey Michalové:
Bauchovo ztvárnění dobytí Tróje není jen ilustrací této pozoruhodné události řecké mytologie, ale má mnohem hlubší obsahové zacílení. Autor, který zažil dva světové konflikty, se v něm vyjadřuje k nesmyslnosti války a řeší problémy současného člověka. Ten dle něj po celý život, díky sebezáchovným instinktům, od sebe odsouvá vědomí hrůz. Umění však tuto sebezáchovu nemá. Nevyjádřit se ke „křiku světa“, utíkat před ním do idyly, považuje Bauch za zbabělost. Na posuzovaném plátně rozpoutává vidinu kataklysmatu, hroutících se kyklopských zdí a chaotické změti lidských těl. Vytváří obraz plný neklidu, pomalu vrstvený údernými barevnými tóny, aby diváka přiměl ke konfrontaci se sebou samým a dovedl ho „na cestu, k níž lidstvo dospělo ve vrcholných dobách svého duchovního vzepětí“ (J. B., dtto).
Autor zde v malířském podobenství vyjadřuje zásadní konflikty dnešní doby. Nezavírá oči před ničím, co nás obklopuje, neuspává falešným chlácholením, ale burcuje naše vědomí a nedovoluje, aby se otupil lidský cit pro pravdu, odpor proti násilí a věrnost svobodě ducha. Zachycuje úryvky „bizarností“, s cílem zastavit jejich příval a určit hranici destrukcím všeho druhu. V této varovné vizi je současně mnoho očistného. „Když se divák zadívá na sled těch obrazů ještě pozorněji a představí si je jako neustále pokračující děj (…) nepřestávajícího života, pocítí (…) energii zápasu o ten život.“ (J. B.)
Téměř plastický charakter této bravurní, expresivně rozehrané malby reflektuje Bauchovu celoživotní „lásku“, integrální součást jeho bytosti – sochařství. Zrcadlí jeho potřebu „dobývat se do plastické pravdy“, do níž vkládal sílu a vitální mohutnost výtvarného projevu.
Jan Bauch, který byl žákem V. H. Brunnera na UPŠ a M. Švabinského na AVU v Praze, byl výrazným expresívním koloristou. Východiskem jeho tvorby byl poetismus 20. let, s jehož generací sdílel i další proměny, ať už to byl neoklasicismus, bracquovský monumentální kubismus a posléze i surrealismus. Na konci 30. let však u něj dochází k radikálnímu zvratu, při němž vystoupí dramatické složky příběhu a zdůrazní se expresívní úloha barvy. K nim se vrátil v šedesátých letech svým odysseovským cyklem. Příběhovost a symboličnost barvy staví jeho často tragicky motivovanou tvorbu do blízkosti Rouaultovy.
Autor viz T 1/44, V 1/129, B 1/512, Ch 1/111, NEČVU 1/53.