"Olej na plátně, 47 x 56 cm, rámováno, datace 1939, signováno vpravo dole 39. Čapek, zezadu opatřeno výstavními štítky.
Opatřeno písemným vyjádřením k obrazu od PhDr. Pavly Pečínkové, CSc.
Vystaveno:
Josef Čapek: ""Nejdříve musí býti obraz v srdci, aby ho pak mohly býti plné oči"", Muzeum a galerie v Prostějově, 02. 12. 2015 – 29. 01. 2017;
Má vlast - pocta české krajinomalbě, Jízdárna Pražského hradu 4. 9. - 1. 11. 2015;
Východočeská galerie v Pardubicích 3. 3. 2010 - 30. 5. 2010;
Jízdárna Pražského hradu 7. 10. 2009 - 17. 1. 2010.
Publikováno:
Má vlast - pocta české krajinomalbě, Jízdárna Pražského hradu 4. 9. - 1. 11. 2015, str. 477;
Komentář PhDr. Pavly Pečínkové, CSc.:
Obraz patří do posledního souboru obrazů, který Josef Čapek (1887-1945) vytvořil v období mezi Mnichovem a druhou světovou válkou a který byl dodatečně nazván Touha (viz Jaroslav Slavík: K posledním dílům Josefa Čapka, časopis Umění 1964). V soupise Jaroslava Slavíka z roku 1964 je evidováno 23 verzí obrazu Touha, opakujících motiv ženy ve venkovském oblečení s barvami trikolory, nostalgicky zahleděné do krajiny otevřené v širokém horizontu. Předložený obraz v soupise zahrnut není, dosud nebyl reprodukován ani publikován, ale jde o nesporné Čapkovo dílo z daného cyklu. Pochází z doloženého soukromého majetku a jeho existence byla evidována v rodinném archivu. Malířské zpracování i použitý materiál nepřipouštějí pochybnosti o pravosti tohoto Čapkova díla.
Jeden z nejvýznamnějších malířů českého moderního umění studoval u prof. Dítěte, J. Preislera a L. Šalouna na UPŠ v Praze. Po ukončení studia odjel na téměř roční pobyt do Paříže a po návratu se zapojil do českého kulturního života. Později však pravidelně cestoval po Evropě a zajímal se o podobu umění evropského, ale i Austrálie, Oceánie nebo Afriky. Byl spoluzakladatel Skupiny výtvarných umělců, redaktor Uměleckého měsíčníku, poté člen S.V.U. Mánes, redaktor Volných směrů a jeden z iniciátorů skupiny Tvrdošíjných. Ve své rané tvorbě se připojil k malířům reagujícím na kubismus. Svůj zásadní kubistický obraz namaloval v r. 1913 a ztvárnil na něm Ženskou postavu (Leliu), jež je dnes v privátní sbírce. Jestliže jeho předchozí práce Novostavba (1912) a Marseille (1913) nesou ještě stopy hledání raných fází kubismu, je Lelio založen na prastaré metamorfóze ženské figury a hudebního nástroje, vyjadřující snahu namalovat cosi nehmotného a neuchopitelného, paralelního zvukům hudby, konkrétně kytary. Proměnu, jež zachytil v povídce Událost na příkladu zážitku z koncertu: ""Nejvíce bylo zlyšet hru cella…Byl to hlas tak silný, že všichni jsme viděli, jak rozvinulo své křivky a oživilo své plochy pohybem podivným, který zasahoval až do diváků a rušil jejich podobu, až bylo nahá žena s překrásně vykrojenými boky a oble vypnutým zadkem, úpěnlivě prosící cellistu, aby jí obejmul"". Čapek zde představil v kubismu proměnu předmětu, věci a figury, ve které spočívala neobyčejně silná imaginace tohoto specifického stylu. Později začal rozvíjet vlastní alternativu k francouzským vzorům moderního malířství a svobodně je používal jako volné impulsy k vyjádření svých postojů. Jeho výtvarná forma představovala jazyk, který lze proměnit a používat v novém kontextu. Obrazy Harmonikář, Kolovrátkář a Námořník (1913) mají osobně motivované náměty a kromě výrazně zjednodušených forem jsou pro ně charakteristické také zajímavé kontrasty světla a stínu. Hudební nástroj u Harmonikáře a Kolovrátkáře má také jinou barvou (modrá a červená), než je celkové monochromní ladění obrazů. Pro své obrazy si vybíral zdánlivě nejbanálnější motivy jako pijáky, žebráky, hudebníky či námořníky: ""Úlohou bylo tuto banalitu proniknout co nejhlouběji ze stanoviska malířského a docílit podobný pocit, jako máme někdy nad fotografiemi, nad figurami Cézannovými i Picassovými: že lidé, i když je možné je očichat a ohmatat jsou trochu jako zjevením."" Je možné, že světelné kontrasty ho začaly zajímat po studijní cestě po Španělsku, kterou vykonal v r. 1911, ve které ho zaujala tvroba zejména malíře El Greca. Za první světové války se věnoval malování motivu hlav, přičemž většího či menšího stupně expresivnosti dosahoval propojením světla a lomených geometrických tvarů, např. Hlava muže, Hlava ženy, Hlava muže v tvrdém klobouku. Určitým mezníkem geometrizace tvaru je Sedící žena (1916 - 1917), jejíž tělo splývající s židlí, tvoří pouze výmluvný kosočtverec. Mimořádným dílem je obraz Černošský král (1920), který historik umění J. Pečírka zařadil do rondokubismu a V. Nebeský jej označil za vědomý primitivismus. Čapek byl po pařížském pobytu fascinovaný světem černochů, ve kterém viděl spoustu pestrosti a nápaditosti, jejich snahu o břitké a překvapivé kontrasty a živou útočnou dynamiku. Černošský král je král kuřák, možná bývalý pirát a námořník, cosi mezi šerifem a bosým dirigentem. Esence hrdiny z dobrodružné literatury, obestřené klukovským rouchem tajemství. V obrazech se sociální a městskou tematikou nalezl osobitou malířskou zkratku se silným emocionálním nábojem (Parta, Dva u zdi), věnoval se též krajinářství, ale i dětským motivům. Kultovní dodnes zůstává jeho mistrovská dětská knížka O pejskovi a kočičce. Čapkova rozsáhlá grafická tvorba je charakteristická svou jednoduchostí a lyričností stejně jako jeho malba. Na konci 30. let vyvrcholila dramatická účinnost díla v cyklech symbolizujících nadcházející válku (Oheň, Touha) a v tvorbě politické karikatury pro noviny (Modern Times, Diktátorské boty). Se stejnou odvahou začal působit v oboru knižního výtvarnictví svými obálkami a ilustracemi. Jako jevištní výtvarník spolupracoval s Národním divadlem v Praze, Státním divadlem v Brně a s Divadlem na Vinohradech. Věnoval se výtvarné kritice a teorii (Nejskromnější umění, Umění přírodních národů). Z důvodu účasti v protifašistickém odboji byl zatčen gestapem a vězněn až do své smrti v koncentračních táborech. V současnosti patří mezi nejrespektovanější malíře českého výtvarného umění a sběratelsky jednoho z nejvíce ceněných autorů.
Autor viz T 1/137, 2/757, TD 39, V 1/385, B 2/504, NEČVU 1/111."