"Olej na plátně, 51 x 150 cm, rámováno, datace 1938, signováno vpravo dole Čapek 38, zezadu opatřeno autorským přípisem s určením a výstavními štítky.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Pavly Pečínkové.
Vystaveno a publikováno:
Umělecká beseda, Český kraj, Obecní dům v Praze, listopad 1938, č. kat. 84.
Umělecká beseda, Členská výstava, Obecní dům v Praze, 17. 12. 1939 – 15. 1. 1940, č. kat. 7.
Umělecká beseda, Dílo Josefa Čapka - souborná výstava, Slovanský ostrov v Praze, 22. 9. – 31. 10. 1946, č. kat. 213a.
Má vlast - Pocta české krajinomalbě, Jízdárna Pražského hradu, Správa Pražského hradu a S.V.U. Mánes, 4. 9. – 1. 11. 2015, str. 477.
Provenience:
Majetek autora; sbírka Václava Čekana; soukromá sbírka, Praha.
Komentář PhDr. Pavly Pečínkové:
V pozůstalosti Josefa Čapka je zachován malý kresebný náčrtek s prvním rozvrhem kompozice a předpokládanými rozměry definitivní olejové verze.
Olejomalba V červnu má v souboru malířské tvorby Josefa Čapka poměrně významné postavení, a to nejen pro svůj výjimečný panoramatický formát. Čapek zde spojil několik klíčových ikonografických prvků, příznačných pro období třicátých let: Dětský svět, který Čapka fascinoval a jemuž věnoval cyklus pastelů Na dětský motiv, je zastoupen dvěma figurkami dětí. Hravost a svobodu symbolizuje i doprovodný detail motýlů.
Postava muže kráčejícího po mezi zřejmě souvisí s Čapkovou filosofickou prózou Kulhavý poutník (1936). Ostatně celý zobrazený výjev je v podstatě viděn z perspektivy titulní postavy této knížky. K dané scéně lze vztáhnout například pasáž Čapkových úvah: „Stře se přede mnou krajina ozářená ve slunci, líbezná utěšená, to ta nejhezčí, s milostnou prostotou složená ze všech těch radostných krajin, které jsem tu na světě poznal. S postavami ženců, žen trhajících jahody, s myslivci, rybáři, milými dětmi, které dovádějí, /.../ se zvířaty, květinami, motýly a ptáky, /.../ se vším, s jediným z toho, čím je pro mne život a svět /.../“ (Josef Čapek, beletrie 2, Triáda, Praha 2010, s. 16).
Mimořádně důležitá je pak figura sedící ženy, umístěná v prvním plánu, která předjímá leitmotiv Čapkova posledního cyklu olejů, dodatečně nazvaného Touha (1938-1939). Motiv venkovanky symbolicky oblečené v barvách trikolory, který se na tomto plátně zdá být jen žánrovou figurální stafáží krajinného horizontu, uplatnil Čapek vzápětí jako alegorii ohrožené vlasti a během několika měsíců jej zopakoval v desítkách variací své jedinečné obrazové litanie.
Jeden z nejvýznamnějších malířů českého moderního umění studoval u prof. Dítěte, J. Preislera a L. Šalouna na UPŠ v Praze. Po ukončení studia odjel na téměř roční pobyt do Paříže a po návratu se zapojil do českého kulturního života. Později však pravidelně cestoval po Evropě a zajímal se o podobu umění evropského, ale i Austrálie, Oceánie nebo Afriky. Byl spoluzakladatel Skupiny výtvarných umělců, redaktor Uměleckého měsíčníku, poté člen S.V.U. Mánes, redaktor Volných směrů a jeden z iniciátorů skupiny Tvrdošíjných. Ve své rané tvorbě se připojil k malířům reagujícím na kubismus. Svůj zásadní kubistický obraz namaloval v r. 1913 a ztvárnil na něm Ženskou postavu (Leliu), jež je dnes v privátní sbírce. Jestliže jeho předchozí práce Novostavba (1912) a Marseille (1913) nesou ještě stopy hledání raných fází kubismu, je Lelio založen na prastaré metamorfóze ženské figury a hudebního nástroje, vyjadřující snahu namalovat cosi nehmotného a neuchopitelného, paralelního zvukům hudby, konkrétně kytary. Proměnu, jež zachytil v povídce Událost na příkladu zážitku z koncertu: “Nejvíce bylo zlyšet hru cella… Byl to hlas tak silný, že všichni jsme viděli, jak rozvinulo své křivky a oživilo své plochy pohybem podivným, který zasahoval až do diváků a rušil jejich podobu, až bylo nahá žena s překrásně vykrojenými boky a oble vypnutým zadkem, úpěnlivě prosící cellistu, aby jí obejmul“. Čapek zde představil v kubismu proměnu předmětu, věci a figury, ve které spočívala neobyčejně silná imaginace tohoto specifického stylu. Později začal rozvíjet vlastní alternativu k francouzským vzorům moderního malířství a svobodně je používal jako volné impulsy k vyjádření svých postojů. Jeho výtvarná forma představovala jazyk, který lze proměnit a používat v novém kontextu. Obrazy Harmonikář, Kolovrátkář a Námořník (1913) mají osobně motivované náměty a kromě výrazně zjednodušených forem jsou pro ně charakteristické také zajímavé kontrasty světla a stínu. Hudební nástroj u Harmonikáře a Kolovrátkáře má také jinou barvou (modrá a červená), než je celkové monochromní ladění obrazů. Pro své obrazy si vybíral zdánlivě nejbanálnější motivy jako pijáky, žebráky, hudebníky či námořníky: “Úlohou bylo tuto banalitu proniknout co nejhlouběji ze stanoviska malířského a docílit podobný pocit, jako máme někdy nad fotografiemi, nad figurami Cézannovými i Picassovými: že lidé, i když je možné je očichat a ohmatat jsou trochu jako zjevením.“ Je možné, že světelné kontrasty ho začaly zajímat po studijní cestě po Španělsku, kterou vykonal v r. 1911, ve které ho zaujala tvroba zejména malíře El Greca. Za první světové války se věnoval malování motivu hlav, přičemž většího či menšího stupně expresivnosti dosahoval propojením světla a lomených geometrických tvarů, např. Hlava muže, Hlava ženy, Hlava muže v tvrdém klobouku. Určitým mezníkem geometrizace tvaru je Sedící žena (1916 - 1917), jejíž tělo splývající s židlí, tvoří pouze výmluvný kosočtverec. Mimořádným dílem je obraz Černošský král (1920), který historik umění J. Pečírka zařadil do rondokubismu a V. Nebeský jej označil za vědomý primitivsmus. Čapek byl po pařížském pobytu fascinovaný světem černochů, ve kterém viděl spoustu pestrosti a nápaditosti, jejich snahu o břitké a překvapivé kontrasty a živou útočnou dynamiku. Černošský král je král kuřák, možná bývalý pirát a námořník, cosi mezi šerifem a bosým dirigentem. Esence hrdiny z dobrodružné literatury, obestřené klukovským rouchem tajemství. V obrazech se sociální a městskou tematikou nalezl osobitou malířskou zkratku se silným emocionálním nábojem (Parta, Dva u zdi), věnoval se též krajinářství, ale i dětským motivům. Kultovní dodnes zůstává jeho mistrovská dětská knížka O pejskovi a kočičce. Čapkova rozsáhlá grafická tvorba je charakteristická svou jednoduchostí a lyričností stejně jako jeho malba. Na konci 30. let vyvrcholila dramatická účinnost díla v cyklech symbolizujících nadcházející válku (Oheň, Touha) a v tvorbě politické karikatury pro noviny (Modern Times, Diktátorské boty). Se stejnou odvahou začal působit v oboru knižního výtvarnictví svými obálkami a ilustracemi. Jako jevištní výtvarník spolupracoval s Národním divadlem v Praze, Státním divadlem v Brně a s Divadlem na Vinohradech. Věnoval se výtvarné kritice a teorii (Nejskromnější umění, Umění přírodních národů). Z důvodu účasti v protifašistickém odboji byl zatčen gestapem a vězněn až do své smrti v koncentračních táborech. V současnosti patří mezi nejrespektovanější malíře českého výtvarného umění a sběratelsky jednoho z nejvíce ceněných autorů.
Autor viz T 1/137, 2/757, TD 39, V 1/385, B 2/504, NEČVU 1/111."