"Linořez na papíře, 20 x 12 cm, volný list, signováno vpravo dole Josef Čapek.
Jeden z nejvýznamnějších malířů českého moderního umění studoval u prof. Dítěte, J. Preislera a L. Šalouna na UPŠ v Praze. Po ukončení studia odjel na téměř roční pobyt do Paříže a po návratu se zapojil do českého kulturního života. Později však pravidelně cestoval po Evropě a zajímal se o podobu umění evropského, ale i Austrálie, Oceánie nebo Afriky. Byl spoluzakladatel Skupiny výtvarných umělců, redaktor Uměleckého měsíčníku, poté člen S.V.U. Mánes, redaktor Volných směrů a jeden z iniciátorů skupiny Tvrdošíjných. Ve své rané tvorbě se připojil k malířům reagujícím na kubismus. Svůj zásadní kubistický obraz namaloval v r. 1913 a ztvárnil na něm Ženskou postavu (Leliu), jež je dnes v privátní sbírce. Jestliže jeho předchozí práce Novostavba (1912) a Marseille (1913) nesou ještě stopy hledání raných fází kubismu, je Lelio založen na prastaré metamorfóze ženské figury a hudebního nástroje, vyjadřující snahu namalovat cosi nehmotného a neuchopitelného, paralelního zvukům hudby, konkrétně kytary. Proměnu, jež zachytil v povídce Událost na příkladu zážitku z koncertu: ""Nejvíce bylo zlyšet hru cella…Byl to hlas tak silný, že všichni jsme viděli, jak rozvinulo své křivky a oživilo své plochy pohybem podivným, který zasahoval až do diváků a rušil jejich podobu, až bylo nahá žena s překrásně vykrojenými boky a oble vypnutým zadkem, úpěnlivě prosící cellistu, aby jí obejmul"". Čapek zde představil v kubismu proměnu předmětu, věci a figury, ve které spočívala neobyčejně silná imaginace tohoto specifického stylu. Později začal rozvíjet vlastní alternativu k francouzským vzorům moderního malířství a svobodně je používal jako volné impulsy k vyjádření svých postojů. Jeho výtvarná forma představovala jazyk, který lze proměnit a používat v novém kontextu.
Autor viz T 1/137, 2/757, TD 39, V 1/385, B 2/504, NEČVU 1/111."