"Olej na plátně, 30 x 40 cm, rámováno, datace 1918, signováno vpravo nahoře dvakrát V. Špála 18, soupis č. 129b, rentoilováno.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Rey Michalové.
Provenience:
Za první republiky Kropáčkova sbírka, následně sbírka ministerského rady Sládka.
Publikováno:
Václav Špála, Soupis díla, Ars Fontes, Praha 2002, str. 48, soupis č. 129b.
Reprodukováno:
Václav Špála, Soupis díla, Ars Fontes, Praha 2002, str. 89., č. 62.
Komentář PhDr. Rey Michalové, PhD.:
Obraz „Vltava u (Ouholic) Veltrus“ je autentickým, okouzlujícím dílem Václava Špály z prvního poválečného období, které dokládá autorovo malířské mistrovství ve vitalisticky laděném motivu „čisté“ krajiny.
Špálova výtvarná tvorba let 1918-1923, kdy byl spolu s J. Čapkem, Vl. Hofmanem, R. Kremličkou, O. Marvánkem a J. Zrzavým členem skupiny Tvrdošíjní, vyniká pozoruhodnou šíří stylového rozpětí. Jako by se v tomto autorově rozptylu, sahajícím od věcnosti přes soustředěnou výtvarnou rytmizaci k stroze geometrizovaným formám, zrcadlil neklid turbulentní doby i intenzivní hledání vlastní cesty v rámci tvůrčího vyzrávání.
Posuzovaný obraz je skvělým příkladem vitalistického proudu, který v reakci na bolestné zkušenosti z bitevních polí směřoval k vyjádření oslavy života a všech prostých krás. Karel Teige roku 1920 přiléhavě nazval Václava Špálu „lyrikem přírody, (…) hlasatelem slunce a života“, opojeného barvami radosti.
Oblíbeným místem autorových malířských výletů byly v roce 1918 Veltrusy – ztvárnil nejen místní zámek, alej, lesní partii, ale okouzlil ho především úsek Vltavy mezi Veltrusy a nedalekými Ouholicemi, kam se i později rád vracel.
„Vltava u (Ouholic) Veltrus“ je neobyčejně ryzí a velkorysou malbou, v níž se Špálovi bravurně podařilo vystihnout charakter táhlých vrchů i útesů skal, mohutnost stromových korun a bujnost koberce trav kolem zrcadla řeky pod neklidnou letní oblohou (rozehranou delikátním modro-růžovo-bílým barevným akordem). Je to úchvatný vizuální rytmus země, nebe a vodní hladiny, proměněný v zákonitý řád obrazu, který již předznamenává syntetický výtvarný názor Špálovy zralosti. Není proto divu, že i sám autor (dle svého zvyku) přiřadil tomuto dílu vysoké hodnocení /// – „prima vzácné“.
Dílo Václava Špály (1885-1946) je jednou z nejzávažnějších a nejvýraznějších klasických hodnot české moderní malby. Špála se sešel s většinou avantgardních představitelů své generace (E. Filla, B. Kubišta, A. Procházka, B. Feigl, V. Beneš, V. Nowak, O. Kubín) již za studia na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1903-1909. Moc se ale studiu nevěnoval, protože tamní konzervativní způsob výuky mu vůbec nevyhovoval. Profesor Franz Thiele mu také napsal dost nelichotivé vysvědčení: „Pracoval po celý rok mimo školu a směřoval k odchylným, v rámci školy neležícím cílům“. Toto „rebelství“ však uchránilo čistotu Špálova výtvarného talentu. Se skupinou Osma, ač nebyl jejím členem, sdílel odvahu k nekonvenčnímu výtvarnému projevu. Následně však již překonává „plachost venkovského chlapce“ a účastní se uměleckých činů progresivních sdružení – Skupiny výtvarných umělců (1911-1914) a skupiny Tvrdošíjní (1918-1924). V roce 1936 se stává předsedou SVU Mánes. Václava Špálu lákalo umění, které zrcadlí přirozený temperament, radost z tvoření. Jeho ateliér ve vile na pražské Ořechovce jako by byl po celý rok prozářen sluncem letní krajiny – v obrazech krajin, kytic, zátiší jako by kvetly louky a zrálo obilí, voněly lesy a leskly se hladiny vod.
Významný český malíř a ilustrátor, spolutvůrce specifické české lyrické verze kubismu. Studoval krátce na AVU v Praze u prof. V. Bukovace a F. Thieleho. Pro Špálu, stejně jako pro jeho vrstevníky, byla podnětná výstava E. Muncha konaná v únoru a březnu r. 1905 v prostorách pražského Mánesa, avšak také fauvismus a kubismus. V r. 1911 se stal spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců, r. 1917 Tvrdošíjných, reagujících na kubismus programově, ale vytvářejících již jeho svébytné verze. Po r. 1918 Špála ve svých dílech euforicky reaguje na vítězství českého národa nad útrapami první světové války, které vyjadřuje bytostnými projevy české povahy, rytmem národních písní s jadrnou a přitom lyricky podbarvenou zkratkovitostí. Proto se také Špála cítil blízkým J. Čapkovi, se kterým ho pojil dynamický výraz malby a jasnost znaku. Po r. 1920 si formuloval svůj specifický rukopis, způsob práce s nelomenou barvou a jednoduše konstruovaným prostorem budovaným širokými tahy štětce. V době po první světové válce se na rozdíl od předchozích let začal intenzivně věnovat grafice (v r. 1917 však vytvořil svůj chronicky známý portrét i první plakát k legendární první výstavě Tvrdošíjných), ilustraci, návrhům na knižní obálky, plakáty apod. Z dalších realizovaných návrhů zhotovil obálku katalogu druhé výstavy Tvrdošíjných (1920), plakát k výstavě Umění v módě (1921) pořádané Artělem, či k posmrtné výstavě Otakara Marvánka (1923). Mezi nerealizované, ale velmi dobře hodnocené práce patří Špálův návrh plakátu na téma osvobozené vlasti, který byl prezentován na Výstavě propagačního plakátu Československé republiky v Topičově salonu, představující polozahalený dívčí akt se dvěma ratolestmi vítězství v rukou. V jeho díle se také v té době ustálily typické náměty smyslově a citově pojatých zátiší a krajin s řekou z okolí Berounky a Otavy. V poslední fázi svého uměleckého vývoje našel Špála dominantu v modré barvě. Prof. Matějček o Špálově tvorbě napsal: ""…jeho plátny mluví k nám umělec, jehož dílo vyzrálo v rámci světově orientovaného umění v projev, jehož místní přízvuk má jadrnost a plnost živého nářečí národního.""
Autor viz T 2/549, TD 187, V 4/324, TB 31/325, B 9/733, NEČVU 2/836, 2/1019."