Olej na plátně, 66 x 45 cm, rámováno, datace 1952, signováno uprostřed Toyen 52, zezadu opatřeno pozůstalostním razítkem.
Provenience:
Ze sbírky Manou Pouderoux (přítelkyně Toyen).
Vystaveno:
V galerii A l´Etoille scellee, 5. 5. –30. 5. 1953,;
Moderna Museet, Stockholm, 26. 8.–6.10. 1985, č. k. 10;
Toyen, Museé d´Art moderne Saint-Étienne Métropole, 2002;
We are completely free, Woman artist and surealism, Malaga Museum Picasso, 2017, 2018.
Publikováno:
André Breton, Jindřich Heisler, Benjamin Péret, Toyen, Éditions Sokolova, Paris, 1953, obr. 76;
Ragnar van Holten, Toyen, Lindfors förlag, Köping, 1984 obr. 37, str. 32;
Rita Bischof, Toyen, Neue kritik, Frankfurt, 1987, str. 143;
Karel Srp, Toyen, Argo, 2000, obr. 280, str. 208;
Karel Srp, Une femme surréaliste, Artha, Saint Étienne Métropole, obr. 104.
Komentář PhDr. Karla Srpa:
Po svém příjezdu do Paříže Toyen bezprostředně zapadla do okruhu pařížských surrealistů, z nichž měla nejblíže jednak k André Bretonovi, jednak k několika mladým surrealistům, již se k hnutí přidali po roce 1945, jako byl Georges Goldfayn a Radovan Ivsič. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let výrazně vzrostla meditativní poloha její práce, kdy se začala zabývat přímo možnostmi a hranicemi zobrazení. Často pracovala s námětem zrcadlení, zmožení jednoho tvaru a jeho reflexe. Vznikaly jedinečné obrazy, které byly výrazným obohacením surrealistické představivosti, kterou dováděly až na její samotnou hranu. Týká se to i obrazu Původ pravdy, jehož název odkazuje k filosofii, a k diskusím, jež se vedly o Platonovi a hermetismu mezi tehdejšími pařížskými surrealisty. Z amorfní, zvrásněné červené plochy, zaplněné záhyby a trhlinami se náhle zpředmětňuje tvar proti sobě plujících zelených ryb, které se dotýkají, téměř jakoby se líbaly (právě téma polibku patřilo počátkem šedesátých let k autorčiným důležitým námětům), přičemž se zdá, že jejich oči diváky přímo pozorují. Představují jakési náhle oživlé fosilie, které se vynořily z bezčasí. Červená hmota stěny náhle nabývá na plasticitě, téměř jako by vycházela do prostoru a ve střední části vytvářela šikmou stěnu, po níž by mohla bílá kulička doputovat případně do naznačeného důlku. Toyen zde vyhrotila dojem iluze a lability, dokázala vyjádřit vratkost, kdy se dokonce zdá, že spodní část amorfního tvaru by mohla odkazovat na obrysy jejích torz ze surrealistického období roku 1934. Z hlediska poválečného díla Toyen náleží tento obraz k nejzávažnějším svým výtvarným pojetím i myšlenkovým pozadím.
Výstavy: poprvé byl obraz vystavený na samostatné výstavě Toyen v galerii A l´Etoille scellee, kterou vedl velký ctitel Toyen Charles Estienne (5. 5. - 30. 5. 1953), kdy jej již měla ve své sbírce rovněž přítelkyně Toyen Manou Pouderoux. Podruhé byl vystavený až po smrti Toyen na její samostatné výstavě (Moderna Museet, Stockholm, 26. 8. – 6.10. 1985, č. k. 10, v katalogu byl vyobrazen, obr. 10), potřetí byl obraz vystavený na retrospektivě Toyen v Museé d´Art moderne Saint-Étienne Métropole (2002).
Mimořádně odvážná a intenzivní malířka, grafička a ilustrátorka, která patří k nejtalentovanějším autorkám moderního umění. Studovala dekorativní malbu u E. Dítěte na UPŠ v Praze. Osudovým se pro ni stalo setkání s malířem J. Štyrským v r. 1922. R. 1923 se stala členkou legendární umělecké skupiny Devětsil. V letech 1925-29 pobývala s J. Štyrským v Paříži, kde společně v roce 1925 vyhlásili vlastní směr - artificialismus. Během pobytu se seznámili osobně s A. Bretonem a P. Eluardem. R. 1934 byla zakládající členkou Skupiny surrealistů v ČSR. Během protektorátu byl surrealismus zakázaným uměleckým projevem. R. 1947 odjela natrvalo do Paříže, kde vstoupila do Bretonovy skupiny. Na počátku své tvorby vycházela z puristicky modifikovaného kubismu, který v r. 1925 opustila. Krátce se pak věnovala geometrické abstrakci, které se v pol. 20. let věnoval také širší okruh pařížské avantgardy. Její společný výtvarný názor definovaný se Štyrským spočíval ve ztotožnění malířství s teigovským pojmem poezie ve smyslu svrchovaně svobodné tvorby, kterou Štyrský přirovnával k elektrickému jiskření, jímž osobnost vyjadřuje svou afektivitu. Na počátku 30. let se v její tvorbě z plošné, bezpředmětné barevné struktury začínají vydělovat plastické novotvary a záhadné objekty volně spočívající nebo plující v prohlubujícím se prostoru. Tímto obdobím imaginárních krajin se uzavírá vývojová dráha artificialismu a zároveň si zde připravuje přechod k surrealismu. V druhé polovině 30. let dochází u Toyen k další konkretizaci obrazové skutečnosti, která obdařuje její nové fantomy děsivou reálností a přesvědčivostí. V Paříži pokračovala ještě nějaký čas v rozvíjení metody magického realismu, s níž se rozloučila až na počátku 50. let. V 60. letech opět zkonkrétňuje svou vizi v enigmatických obrazech s libidinální zvířecí symbolikou. Zároveň se zvýšenou měrou věnuje koláži, grafice a ilustracím knih svých surrealistických přátel (Péret, Dupray, Ivsic, Le Brun).
Autor viz T 2/601, B 10/255, NEČVU 2/866.