"Zlato 999/000 a slitina duralu, 80 x 45 x 45 cm, datace – 2010, autorská plastika 3/3.
Vytvořeno pro Expo 2010 v Šanghaji, opatřeno autorovým certifikátem pravosti č. 00820, plastika č. 00888.
Federico Díaz ve své umělecké tvorbě nepoužívá klasické postupy, využívá moderní technologii, ta mu pomáhá doplňovat nedostatek našich smyslů tam, kde jsou limitovány. Nádherným příkladem tohoto přístupu je právě nabízené dílo LacrimAu. V tomto případě nejen že autor využil novátorských postupů k docílení požadované formy díla, ale také zde rozvinul druhý rozměr objektu, díla ve smyslu emocí, které vzbuzuje samotný objekt v divákovi. Instalace LacrimAu vznikla pro český pavilon Expo 2010 v Šanghaji a stala se historicky nejvýznamnější a nejdiskutovanější českou instalací v dějinách výstav EXPO. Federico Díaz zde pracuje se silnými a obecně přístupnými emocemi. Centrem divákovy pozornosti se stává velká, zlatá slza, unikátní tvar, který může být symbolem jak radosti, tak žalu. Samotná podoba objektu představuje slzu v pohybu, ve chvíli, kdy opouští lidské oko. Zřejmé chvění na povrchu LacrimAu je zpodobnění chvění kapaliny, chvění které vzniká za pomocí vnějších vlivů. Dílo Federica Díaze je vytvořeno pomocí technologie CNC 3D frézování a vakuově atomickým povlakováním zlata 999/000 na duralové formě. Původní návrh díla počítal s využitím jedné tuny ryzího zlata, autor nakonec zvolil jinou formu a zlato nadále zůstalo primárním. Zlato, jež je symbolickým materiálem, bylo zvoleno s ohledem na historii, která provází tento cenný kov v rámci lidských dějin. Velkou část historie lidstva právě tento blyštivý element přitahoval a vyvolával lidské emoce. Zlato se do jisté míry stalo zrcadlem doby, je materiálem, který se stal barometrem společnosti. Na koncepci instalace spolu se samotným autorem spolupracovali ČVUT, IKEM a skupina psychiatrů v týmu prof. Cyrila Höschla. Ti všichni se podíleli na dalším rozměru díla, a to spojení LacrimAu, nádherného a svou jedinečností významného díla a emocí, jejichž záznamy byly přetvářeny v další produkt. Autor spolu s artefaktem vytvořil instalaci s rozsáhlou databází a ucelenou soustavou realizace. Působení artefaktu na diváka bylo vyjádřeno unikátní vůní.
Nabízené dílo má pro příležitost předaukční výstavy a vůbec pro jeho pozdější ukotvení v prostoru speciálně vytvořený autorský stojan.
Federico Díaz je mnohostranným umělcem, který již od poloviny 90. let důsledně reflektuje vztah frenetického vývoje počítačových technologií, nových médií a univerzální lidské zkušenosti mýtického typu. Podle Díaze v současnosti již tato dělení nadále neexistují, technologie je mezi námi už naprosto běžná. Díazovy práce intuitivně řeší konfliktní povahu vztahu technologií a humanity, snaží se ukotvit komplexitu chaotické postindustriální existence člověka v jeho přirozenosti, na jeho primárních, tj. emocionálních a sociálních základech. Díazova orientace na vztah mezi vědou a uměním, intenzivní zájem o problémy ekologie a urbanismu, experimentování v oblasti designu a architektury, technická preciznost a nákladnost prací - charakteristiky na české umělecké scéně zcela neběžné, staví jeho práce do kontextu mezinárodního elektronického umění, které bezprostředně komunikuje s globálním divákem. Pro vznik kreseb i dalších děl využívá stále častěji roboty. Řada Díazových projektů byla prezentována v Paříži, Londýně, Miláně, Madridu, Düsseldorfu, Tokyu či v Linci. Akustickým objektem Nostalgia (1992) Díaz společně s tvůrčím týmem E-Area iniciuje řadu vizuálních instalací. Elementární, biomorfní, embryonální tvar připomínající mušli, ale nefunguje pouze jako skulpturální, prostorově autonomní objekt, ale jako interaktivní pole. S aktivací vnímání diváka pracuje ještě důsledněji instalace Spin. Dehybernace (1993 - 5) nebo Photon, Fermion, GUG (1994-1997), které reagují na naše pohyby prostřednictvím sensorů, takže ovlivňujeme výsledný obraz a stáváme se spoluaktéry scénáře. Pozdější počítačová simulace E-mpact (1999) je blízko sugestivnímu prožitku virtuální reality, projekt současně můžeme chápat jako jakýsi manifest E-arey, platformy chápané jako energetické centrum. Metafora kruhu, spojující elementární principy univerza, je zamyšlením nad prouděním energií a kosmickým řádem, nad vztahem proměnlivosti a danosti. Počítačová animace Generatrix (1999-2000) reflektuje ambivalenci našeho vztahu k reálnému světu a simulovanému kyberprostoru, kterou Díaz přirovnává k ""situaci obojživelníka"". Z poslední doby Díaz oslovil i širokou veřejnost zlatou slzou LacrimAu pro EXPO 2010 v Šanghaji nebo dílem Geometrická smrt Frekvence 141 z Massachusetts, socha, která vznikla z malých černých kuliček seskupených na základě monitorování lidského pohybu.
Foto © Filip Šlapal."