Olej na plátně adjustovaném na kartonu, 51,5 x 60,5 cm, rámováno, datace 1908, signováno vlevo dole A. Slavíček.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Konzultováno s PhDr. Mgr. Michaelem Zachařem.
Vystaveno:
Jubilejní výstava díla Antonína Slavíčka, S.V.U. Mánes, 1932, únor – březen; č. kat. 191, s názvem Vesnice.
Publikováno:
Výtvarné umění, Časopis ústředního svazu Československých výtvarných umělců, roč. V., č. 2, 1955, str. 87.
Jan Tomeš, Antonín Slavíček, Odeon, Praha 1966, str. 116, soupis č. 404.
Komentář PhDr. Karla Srpa:
Je vždy radost vidět dílo, které se mi nepodařilo dohledat, když jsem se v roce 2004 podílel na přípravě Slavíčkovy retrospektivy v Městské knihovně a bylo známé jen z velké černobílé reprodukce, kterou v časopise Výtvarné umění otiskl Miroslav Lamač (Výtvarné umění V, 1955, číslo 2, s. 87). Z reprodukce jednoznačně vysvítalo, že půjde o výrazný, dobře postavený obraz z autorova období, ve kterém nabíral novou sílu k další tvorbě a procházel přehodnocením svých dosavadních uměleckých stanovisek. Slavíček prožíval naprosto rozervané měsíce. O svých stavech neváhal psát v dopisech. Obrazy z období, které se označuje jako Oldřichovec, podle vesničky, kde tehdy Slavíček přes léto žil a maloval, tvoří zřetelný přechod k jeho závěrečnému, vrcholnému období. Lamač již v roce 1955 popsal obraz značně sugestivně: „Barevná škála, rozpjatá od bohatě rozbarvených okrů až k páleným hnědím, vrcholí oranžovým kadmiem a rumělkou střech. V kontrastu s tímto teplým terénem je vyladěn hluboký nezapomenutelný tón kobaltového nebe s fialově modelovanými obláčky.“ Dnes, kdy můžeme přímo posoudit Lamačův popis s originálem, je zjevné, že ve vysokém ocenění obrazu nijak nepřeháněl, že si uchoval svoji výrazovou podmanivost stále. Lamač obraz objevil v soukromé sbírce v Jindřichově Hradci, kde vlastně zůstával až do dnešních dnů. Svůj článek psal v době, kdy byla vydána i Slavíčkova korespondence, ve které se Slavíček o tomto obraze přímo zmiňuje v dopise profesoru Gollovi: „…psal mi nějaký pan Albrecht z Jindřichova Hradce (nevím kdo to je), zda-li by za účelem koupení nějaké mé práce mne nemohl navštíviti v Oldřichovci.“ (Antonín Slavíček, Dopisy, Praha 1954, s. 100) Slavíček se kvůli tomu musel v Oldřichovci zdržet až do 30. srpna 1908. V tomto období Slavíčka přitahovaly jižní Čechy: navštívil Chelčice, Vodňany, Bechyni. Obraz stále setrvával v soukromé sbírce a s jeho majiteli bylo zřejmě obtížné komunikovat. Nebyl zařazen na Slavíčkovu monografickou výstavu v roce 1961, avšak objevil se v obou soupisech jeho díla: jednak v monografii Jana Tomeše, Antonín Slavíček, 1966, č. k. 404, kde je uvedený pod Lamačovým názvem Z okolí Oldřichovce, jednak v soupise vedeném Jiřím Kotalíkem, Soupis díla Antonína Slavíčka, Praha 1965, kde je zařazený v oddíle Nezvěstná díla pod názvem Chalupy na stráni (č. k. 32). Bylo rovněž zjištěno, že byl tento obraz vystaven na Jubilejní výstavě díla Antonína Slavíčka (SVU Mánes, Praha, únor-březen 1932, budova Mánesa) pod názvem Vesnice (č. k. 191).
Obraz je velmi výrazně dělený jen na dva plány, na hmotu země a hmotu nebe, dvě naprosto odlišně podané roviny, které spolu korespondují, ale jako by se na sebe nevázaly. Uchvacuje lehkost provedení uskutečněného za prudkého denního jasu, kdy chalupy ubíhající po stráni vlevo vrhají jen nepatrný stín. Slavíček se zde ocitá na pomezí krajní odhmotněnosti, do přímého střetu se dostává smyslový svět a jeho pronikavý umělecký zrak, který zjednodušuje, a ponechává z tónů jen to nejpodstatnější. Strmá, široká cesta vedoucí vzhůru, jež jakoby neměla žádné okraje (končila u zdi domů a rozlévala se volně do krajiny), poskytuje volné malířské pole k neobyčejně promyšlenému ztvárnění, které bylo tak uvolněné, že autor mohl ponechat levý roh téměř nepokrytý barvou, jak na to upozorňoval Lamač: „… v levém rohu dole je dokonce ponechán kus plátna zbarveného jen jakoby akvarelovou lazurou olejové barvy, silně zředěné terpentýnem.“ Jednoduchý účinek obrazu je nesmírně komplexní. Všímal se jej ve své monografii o Slavíčkovi i Jan Tomeš, který podtrhl jeho nedokončenost: „Zrovna tak není dokončeno kompozičně nezvykle – a nezvykle pevně – vybudované plátno Z okolí Oldřichovce z jindřichohradecké sbírky.“ Tomeš ještě podotýkal, že „nervózní neukončeností“ se vyznačují i další plátna z léta v Oldřichovci. S tímto Tomešovým názorem je možné polemizovat. I když píše o neukončenosti, nikoli o nedokončenosti, vyvolává toto plátno naopak velmi celistvý, úplný dojem, nelze vůbec říci, že by bylo „otevřeným“ dílem, naopak svoji záměrnou oproštěností a zjednodušeností poskytuje silný smyslový účinek. Právem se řadí k vrcholným Slavíčkovým dílům, je dokonce skvělou ukázkou, na níž by se dal vyložit rozdíl mezi francouzským impresionismem a českými malíři, kteří s ním byli mylně spojováni, neboť šli vlastní cestou, jež stále vázala barevný tón na smyslový počitek, vycházející z reality.
Unikátní český malíř a zcela mimořádný krajinář, který patří již po generace mezi nejznámější a nejobdivovanější české autory. Studoval v ateliéru u prof. J. Mařáka na pražské AVU. Společně se skupinou malířů kolem prof. Mařáka jezdil malovat do plenéru krajiny v okolí Okoře a v r. 1898 vstoupil do SVU Mánes. Podnikl cesty do Mnichova a Paříže. Po začátku století bydlel se svou rodinou v Kameničkách, kam zval významné osobnosti společenského dění. Právě tam namaloval jeden z nejkoničtějších obrazů českého umění s všeříkajícím názvem U nás v Kameničkách. Ve Slavíčkově tvorbě je příznačná uvolněná práce s barevným koloritem a často pak přímo s barevnou skvrnou. Daří se mu zachycovat světelná atmosféra a umně zvládá dodat krajině potřebnou expresi, avšak nikdy nepřestává být realistou. Pro mnohé se stal symbolem zpodobnění krás české krajiny a proměnných nálad v přírodě. Vystavoval krajinomalby na výstavě Umělecké besedy. Jeho dílo je zastoupeno v prestižních veřejných i soukromých sbírkách. Jeho tvorba představuje jednu z nejosobitějších reakcí na proměny evropského malířství druhé pol. 19. století.
Autor viz T 2/459, TD 167, 224, TB 31/129, B 9/644, NEČVU 2/755.