Olej na lepence, 48 x 63,5 cm, rámováno, signováno vpravo dole V. Beneš.

Opatřeno odborným posudkem Mgr. Barbory Ropkové, Ph.D.

Dílo bude zařazeno do připravované monografie autora.

Opatřeno odborným posudkem Mgr. V. Tetivy a PhDr. J. Hlušičky.



Vystaveno:

Má vlast - pocta české krajinomalbě, Jízdárna Pražského hradu, 4.9 - 1.11., Praha, 2015.

Publikováno:

Má vlast - pocta české krajinomalbě, S.V.U. Mánes a Správa Pražského hradu, Praha, 2015, s. 505.

Komentář PhDr. Jiřího Hlušičky:

Potvrzuji pravost uvedené krajinomalby Vincence Beneše (1883 1979), která podle některých příznačných rysů malířského projevu vznikla ve druhé polovině dvacátých let minulého století. Je tedy výsledkem složitého vývoje umělce, jenž jako jedna ze zakladatelských osobností českého moderního umění prošel ze začátku své cesty i školou kubismu. Ačkoliv původně zastával moderní postoje dosti rezolutně, v průběhu první světové války je opustil ve prospěch bezprostřednějších kontaktů s realitou. Zprvu se to zračí v jeho malířských plátnech ovlivněných dílem Antonína Slavíčka, později jeho obrazy vykazují ohlas malby Pierra Bonnarda a André Deraina, ba ani problematika neoklasicismu mu cizí nezůstala. Prohlubující se poměr k senzuálně prožívané přírodní scenérii, a to hlavně v jeho dílech inspirovaných okolím Písku, jej po polovině dvacátých let přivedl na platformu blízkou krajinářským pracím Václava Špály. Právě tato názorová poloha je zřejmá z Krajiny se železniční tratí. Nicméně ani zmíněný bezprostřední vztah k přírodě Benešovi nezabránil v uváženém budování obrazové skladby. Je to zde patrné v klidných horizontálních pásech vodního toku, břehu a železničního náspu, jenž se ve spodní části obrazu zařezává tunelem do skalního masivu. Tím je vytvořena základna pro rozeklaný kopcovitý terén, nad nímž se klene jen úzký pruh oblohy. Tento skladebný rozvrh je ovšem poněkud zastřen uvolněným, nicméně důrazným malířským rukopisem, jímž umělec definoval hmoty skal, vegetace i pohyblivé vodní hladiny. Barevnost obrazu je založena na protikladech modři, růžových, popřípadě okrů – na protikladech, které jsou smiřovány odstíny zelení. Chromatika díla stejně jako spontánní malířských přednes tak přesvědčivě evokují Benešovo okouzlení přírodou, aniž ovšem pomíjejí lidský zásah do tohoto krajinného rámce. Pro danou vývojovou etapu, jako i pro vztah Vincence Beneše ke světu jde tedy o dílo typické.