Tisk na papíře, 80 x 160 cm, rámováno, pod sklem, datace 2006, signováno vpravo dole.
Opatřeno autorským certifikátem pravosti č. 1428.
Federico Díaz je mnohostranným umělcem, který již od poloviny 90. let důsledně reflektuje vztah frenetického vývoje počítačových technologií, nových médií a univerzální lidské zkušenosti mýtického typu. Díazovy práce intuitivně řeší konfliktní povahu tohoto vztahu, snaží se ukotvit komplexitu chaotické postindustriální existence člověka v jeho přirozenosti, na jeho primárních, tj. emocionálních a sociálních základech. Díazova orientace na vztah mezi vědou a uměním, intenzivní zájem o problémy ekologie a urbanismu, experimentování v oblasti designu a architektury, technická preciznost a nákladnost prací - charakteristiky na české umělecké scéně zcela neběžné, staví jeho práce do kontextu mezinárodního elektronického umění, které bezprostředně komunikuje s globálním divákem. Řada Díazových projektů byla prezentována v Paříži, Londýně, Miláně, Madridu, Düsseldorfu, Tokyu či v Linci. Akustickým objektem Nostalgia (1992) Díaz společně s tvůrčím týmem E-Area iniciuje řadu vizuálních instalací. Elementární, biomorfní, embryonální tvar připomínající mušli, ale nefunguje pouze jako skulpturální, prostorově autonomní objekt, ale jako interaktivní pole. S aktivací vnímání diváka pracuje ještě důsledněji instalace Spin. Dehybernace (1993–5) nebo Photon, Fermion, GUG (1994–1997), které reagují na naše pohyby prostřednictvím sensorů, takže ovlivňujeme výsledný obraz a stáváme se spoluaktéry scénáře. Pozdější počítačová simulace E-mpact (1999) je blízko sugestivnímu prožitku virtuální reality, projekt současně můžeme chápat jako jakýsi manifest E-arey, platformy chápané jako energetické centrum. Metafora kruhu, spojující elementární principy univerza, je zamyšlením nad prouděním energií a kosmickým řádem, nad vztahem proměnlivosti a danosti. Počítačová animace Generatrix (1999–2000) reflektuje ambivalenci našeho vztahu k reálnému světu a simulovanému kyberprostoru, kterou Díaz přirovnává k situaci obojživelníka: „Obojživelník, nacházející se ve vodě, se přitom necítí být oddělen od souše, nevyhodnocuje “správnost” či „nesprávnost“ své pozice, jakto činíme my. Jde samozřejmě o hlubší problém a pokud se jím chceme vážně zabývat, je to na několik set stran textu tištěné knihy nebo spíše nelineárníhohypertextu, jenž je právě jednou ze zmíněných dynamických map, o nichž tu chceme mluvit. Při prohlížení jeho textů, vizualizací a zvuků se toto vnitřní prostředí neustále mění. Tzn. vrátíte-li se v průběhu času o několik “stránek” zpět, budou odlišné, protože mezitím reagovaly na tok (přísun) nových informací. Lze to připodobnit k živému organizmu, k principu sebeorganizace ekosystémů, růstu termitiště, lidského města, obecně k vlastnostem živé hmoty, v níž se řád rodí zneuspořádanosti.“ Využitím metody hypersonic, kterou využívají architekti a designéři, Federico Díaz konstruuje umělý prostor, který na realitě neparazituje, spíše je interaktivně “formován v reálném čase proudícími informacemi“. Kolem roku 2000 se začíná projevovat zájem Federica Díaze o „biourbanismus“ a tekutou architekturu. Další interaktivní počítačovou performancí je vizualizace umělé bytosti Mnemeg (2001), která morfuje vlivem vlnění do podoby lidského těla. Zhmotňování nehmotného, modelace mentálního stavu, je námětem navazujícího projektu Sembion (2003–2004). Projekce Sakura (2005), kterou prezentoval Federico Díaz společně se skupinou E-area na přehlídce Ars Electronica (2006), vyvolává v divákovi silně emocionální prožitek. Záměr, aby projekce vypadala jako propaganda IT společnosti a jejího nového, odlidštěného způsobu a scénáře života, má sdělit vnitřní „pocit konzumní prázdnoty lidstva“, zvětšující se působením IT, varuje před „hromaděním produktů vytvářejících iluzi, klamem, umělým horizontem a izolací našich smyslů a vnímání.
Autor viz Ch 2/44.