Na počátku října vydražil igelitku s 878 tisíci korun. Dostal za ni milión sto tisíc. Médii byl prohlášen naším nejdražším mladým umělcem. Neměli bychom však částky od sebe odečíst, abychom zjistili, na kolik se cení Eposovo rozhodnutí prodat peníze jako umělecké dílo? V jistém smyslu to je špatný nápad. Milión je přeci magické číslo, základní jednotka bohatství a úspěchu.

Nyní se Epos 257 na několik dní vrací do galerie aukčního domu European Arts, aby ještě jednou otevřel dlouhodobý projekt Retroreflexe a nabídl k prodeji dlažební kostky zcizené v pražských ulicích. A zároveň odhaluje dosud utajovaný zásah do bankovek, které minulý rok vyměnil s návštěvníky stejnojmenné výstavy v Národní galerii.

Projekt Retroreflexe se odvíjí od Eposovy reflexe města jako organismu neustálého pohybu a cirkulace. Prvním výstupem se stala monumentální mozaika, kterou na fasádě jednoho smíchovského domu sestavil z dopravních značek vyměněných na pražských dopravních komunikacích. Během výstavy v Národní galerii operoval s principy výměny v několika odlišných podobách. A to jak při směně používaných bankovek za bankovky nové, tak při postupném nahrazování dlažebních kostek s modrým nátěrem parkovacích zón za kostky čisté. Uskladněné v expozici se tyto natřené kostky měnily v artefakt, který podtrhoval Eposovo oscilování mezi street artem a institucionalizovaným světem umění. Vystaveny v galerii Europeans Arts se definitivně stávají komoditou, předmětem nabídky a poptávky, autorovým komentářem k nekonečné absorbční schopnosti trhu.