Olej na plátně, 72 x 89 cm, rámováno, datace – okolo r. 1920, signováno vlevo dole Feigl.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Jaromíra Zeminy a potvrzením autenticity díla prof. PhDr. Tomáše Vlčka, CSc.
Publikováno:
CF. Hartmut Crug, Kunst im Exil in Gross Britannien 1933 – 1945, Berlin 1986, str. 125,126.
Komentář PhDr. Jaromíra Zeminy:
Námětem posuzované malby je Olympia, postava antického původu, později zobrazovaná jako odaliska, ale také jako nevěstka – tak ji pojal například Edouard Manet. Feigl ji zpodobnil jako odalisku, tedy harémovou otrokyni, s černošským sluhou. Výtvarné pojetí obrazu, kde hrají podstatnou úlohu objemy s výraznými obrysy a čerň jako základ koloritu, poukazuje k letům 1908 – 1910, kdy Feigl tímto způsobem namaloval například Mořské pobřeží a dvě vlastní podobizny (hlavu a celou postavu). Tento styl vyznívá ještě v Ženách na ostrově a Autoportrétu u stojanu z doby kolem roku 1915. Záliba v černých obrysech zůstala Feiglovi i v dalších letech, jak dokazuje například Dům na břehu zátoky, namalovaný kolem roku 1918. Datovat Olympii přesněji se neodvažuji, a tak se musím spokojit s doplňujícím konstatováním, že k orientálním námětům obrátil Feigl větší pozornost na počátku dvacátých let.
Židovský malíř, rozený kosmopolita, významně ovlivněný německou výtvarnou scénou před první světovou válkou, patřil ke skupině Osma. Studoval na AVU v Praze v ateliéru V. Bukovace a F. Thieleho. Po studiu odjíždí do Antverp, v roce 1906 s E. Fillou a A. Procházkou do Německa, Holandska, Francie a Itálie. V Německu se setkává s M. Liebermannem, který jeho tvorbu významně ovlivnil. V roce 1907 a 1908 se zúčastnil výstav Osmy a společně s W. Nowakem a M. Horbem v této skupině zastupoval české německé umělce. Od roku 1910 žil v Berlíně. Již od desátých let je častým námětem jeho obrazů architektura světových měst. V meziválečné době působil delší čas v Palestině, ale v roce 1932 se vrací do Prahy. Ve třicátých letech také cestoval po Orientu, byl v Egyptě a Jeruzalémě. Po druhé světové válce se usadil ve Velké Británii. Jeho malbu výrazně symbolizuje expresivní rukopis a elegický kolorit, který v pozdní fázi charakterizuje ornamentalizující dikce. Postupem času u něj vystupuje významně role světla jako jednotícího, a zároveň duchovního elementu.
Autor viz T 1/210, V 2/84, Ch 2/219, NEČVU 1/171.