Olej na plátně, 92 x 73 cm, datováno 1946, signováno vpravo dole I De La Serna.
Světově velmi žádaný španělský výtvarník a malíř, kterého určil jako svého nástupce Pablo Picasso. Patří mezi kriticky a sběratelsky časem prověřené autory, kteří svým významem přesáhli hranice svého regionu. Ismael González de la Serna byl bratranec známého španělského spisovatele Ramón Gómeze de la Serna. Své dětství a dospívání má spjato s čarokrásným španělským krajem Grenadou. Jeho život významně ovlivnil jeho přítel z dětství Federico García Lorca, který se stal významným básníkem a inicioval uměleckou skupinu, jež se z Granady a postupně i z celého Španělska přemístila do hlavního uměleckého města Evropy - Paříže. Mezi Gonzálezovy umělecké přátele patří takové osobnosti jako Manuel Ángel Ortiz, Alfonso Olivares, Joaquíin Peinado, Pancho Cossío, Juan Cristóbal, Manuel de Falla nebo Andrés Segovia. González studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Granadě , ale absolutorium získal na prestižní Vysoké škole výtvarných umění San Fernando v Madridu. Právě Madrid byl klíčový pro formování jeho malířské osobnosti. Setkával se s ohromnými velikány kultovní galerie Prado, kteří formovali jeho autorský rukopis. Zásadní význam pro něj mělo studium obrazů El Grekea, Tiziana, vlámských primitivů, zejména pak Hieronyma Bosche a Pietera Brueghela st., nemalý vliv na něj pak měl španělský malířský génius Francisco de Zurbarán. Zásadní zlom pro něj byla návštěva francouzského impresionismu v Paříži v roce 1917 v Muzeu moderního umění. Dvacátá léta trávil střídavě v Paříži a ve Španělsku, kde je představitelem pařížské školy. Období hospodářské krize koncem dvacátých let však začne jeho slibně nastartovanou kariéru nepříjemně brzdit. Přestěhuje se do Paříže do hotelu Vavin do centra Montparnasse, kde navštěvuje kavárnu Rotonde et le Dôme. V Paříži se setkává s významnými malíři nejen své doby Juanem Grisem, Juliem Gonzálezem, Chaimem Soutinem, Moisem Kislingem a zejména Pablem Picassem, se kterým se blízce přátelí a který je jeho ochráncem. Picasso na jeho adresu pronese také tato krásná slova: Konečně skutečný malíř. Je stejně skvělý jako Juan Gris…. Ve slavném Cahier´s d´Art vychází na Gonzalesovu tvorbu nadšené ohlasy a v jednom čísle mu je dokonce věnována rubrika Nový umělec.
Počátek 30. let je pro něj mimořádně úspěšný. Ceny jeho obrazů prudce rostou a dostává se do kontaktu s bohatými sběrateli. Paříž je pro něj odrazovým můstkem. Ohromný úspěch slaví v Berlíně, kde se stává námětem článku Alberta Dreyfuse v časopise Der Querschnitt nebo se o něm zmiňuje článek Wilhelma Michela Der Mensch in der neuen Schöne Kunst v časopise Deutsche Kunst und Dekoration. Jeho berlínská výstava v galerii Flechtheim je nezpochybnitelným úspěchem.
Oficiálního přijetí se mu v rodném Španělsku dočká až o řadu let později, přesto ho plně neuspokojí a ve snaze nalézt vnitřní pravdu ve svých výtvorech se rozhodne vzdát se pohodlného života evropského oblíbence smetánky a vrhne se na vlastní pravdivou cestu za uměním. Poválečné období není snadné a Gonzales de la Serna se stahuje do ústraní. Na scéně se znovu objevuje v roce 1952, ale jeho vystoupení na veřejnosti a účast na výstavách je velmi raritní. Některá díla se rozhodne veřejnosti nikdy neukázat. Po zajímavém životě uzavírá svůj osud v Paříži dne 30. listopadu roku 1968.
Autor viz B 6/ 462.