Aleš Brázdil, Jan Gemrot, Markéta Korečková, Dušan Mravec, David Saudek, Jaroslav Valečka
Kurátorka: PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Holy Ways, téma cest, se jako červená nit vine celou kulturní historií lidstva a je mimořádně důležitou součástí světových náboženství. Je námětem mnoha klíčových literárních děl i aktů osobní mystiky. Tedy spolu s polaritou dobra a zla, vztahem mezi mužem a ženou snad nejčastější motiv vůbec. Rozlohy tohoto pojmu jsou však mnohem širší a zahrnují také význam cesty ve smyslu duchovním.

Zvolila jsem toto mnohostranně umělecky uchopitelné téma snad i v rámci příznačného termínu, kdy se vracíme z dovolených, našich zčásti prefabrikovaných dobrodružství, a s hřejivým pocitem sníme o ostrově pokladů, radostech srdce a romantických pohádkách našich příštích dnů. Tento moment může spojit mnoho tvůrčích pohledů vystavujících autorů, výrazných a nepřehlédnutelných osobností současné umělecké scény. Předkládají nám zde svou reflexi tématu jako „obrazy z cest“, „posvěcených“, šťastných, osvícených; i cest poznání, jako záznamy vlastních zkušeností, jako horký závan letošního léta.

Aleš Brázdil ulpívá tvůrčím pohledem na věcech důvěrně známých a zpodobňováním nejbližšího okruhu lidí, témat a situací proráží nápor snových vizí a absurdního pocitu reality. Na figury nahlíží jako na objekty, prezentuje je v banálních či jindy naopak odvážných a překvapivých pózách. Záměrně deformuje perspektivu a vžité zkratky. Na pozadí intimity rozehrává příběhy, zdánlivě každodenní a každému nějak známé, v nichž něco je trochu jinak. Zachycuje těžko uchopitelný pocit a zvláštní atmosféru, popsatelnou snad Freudovým termínem „unheimlich“, aby divák ztrácel půdu pod nohama a hledal klíč k dešifrování obrazu.

Jan Gemrot ve své minuciózní hyperrealistické malbě používá vrstev motivů, ze kterých vytváří dějovou linii obrazu, prodchnutou silným psychologickým působením. Dalo by se říci, že v jakémsi „časosběru“ spojuje tyto fragmenty v jeden zářný obraz. Nejnovější díla, ještě více ovlivněná surrealismem, fascinujícím způsobem odhalují meditace a pocity autora tváří v tvář všeobecnému chaosu. Jako mnoho velkých malířů v období dějinných zvratů se obrací i k jinotajům. Jeho výtvarný styl se stává pouze formou, kterou nám sděluje vyhrocené existenciální obsahy.

Markéta Korečková je dle mého názoru unikátní zjev současného českého „ženského“ sochařství. Její realizace vynikají opravdovostí, vedeny jistou rukou a neobyčejně jasnou myšlenkou. Autorka se neschovává za machu či gesta. Předvádí své pocity a ideje s maximální lehkostí a osvěžující inteligencí. Její díla jsou v tom nejlepším slova smyslu konceptuální (mají pregnantní myšlenku) a hluboce introspektivní. Při tomto ponoru do sebe sama dokáže ze „syrové reality“ vždy znovu a znovu vykouzlit díla něžná jako krajka, jako jemné předivo pohádky.

Dušan Mravec vychází z klasických malířských postupů a tradičních námětů, jimž svou invencí dodává nový rozměr. Představuje zde obrazový cyklus, v němž nechává zaznít svou fascinaci místy, která symbolizují lidskou stopu, záznam, zrcadlí myšlení člověka a jeho postoje. Snad právě přemíra vizuálních dojmů z nedávno podniknutých cest je kontrastem k tomu, jak autor redukoval koncepci původně zobrazivějších krajin na mnohem elementárnější plán, jednu vrstvu skladby, kterou dokonale propracoval a která má velkou výpovědní a emocionální hodnotu.

David Saudek se ve svých dílech soustředí na košaté, epické rozvinutí tématu. Promítá ho do precizně promyšlených scén, v nichž se fascinujícím způsobem spojuje evokace něčeho prožitého s pocitem neznáma a dobrodružství, podněcující naši představivost až na hranici, kdy se chceme sami na cestu vydat. Autor s oblibou znázorňuje motorkáře a cyklisty prorážející bouři či při jejím utišení, prozářené jasem podzimního slunce. V tomto cyklu se mu mistrně podařilo dát obrazovou podobu lidské potřebě autentických zážitků a vzdát hold úctyhodným výkonům vyžadujícím odvahu i fyzickou vytrvalost.

Jaroslav Valečka postihuje ve svých obrazech kouzla mimořádných okamžiků a magickou vznešenost krajiny Lužických hor v severních Čechách. Sofistikovaně balancuje na hraně pohádkovosti a „temnoty“. Jeho tvorba je vzácně celistvá, nepodléhá příliš vlivům ani „módám“, aby soustavně podávala sugestivní výpověď o tajemně melancholickém a přesto velmi poetickém světě. Jaroslav Valečka nepatří k autorům, kteří by se příliš přizpůsobovali tématu. Proto je na jeho souboru děl fascinující sledovat, jak se téma organicky přizpůsobuje jemu.