Olej na plátně, 50 x 65 cm, rámováno, datace okolo r. 1938, zezadu opatřeno přípisem autorovy ženy Aleny Janouškové z 22/ XII. 1944.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Obraz bude otištěn v připravované monografii Františka Janouška.
Provenience:
Z pozůstalosti autora.
Vystaveno:
PF, Galerie Zdeněk Sklenář,13. 12. 2006 – 3. 2. 2007, Smetanovo nábřeží 4, Praha.
Slavní čeští Mistři, Galerie Zdeněk Sklenář, 28. 5. – 1. 7. 2005, Smetanovo nábřeží 4, Praha 1.
Komentář PhDr. Karla Srpa:
Tento obraz Františka Janouška pochází z majetku malíře Zdeňka Sklenáře, který jej získal přímo z rodiny, od autorovy manželky Anežky Janouškové jak to dokládá nápis na zadní straně plátna: Z pozůstalosti Frant. Janouška, 22. XII. 1944 A. Janoušková. Je škoda, že se nedochoval jeho název, protože ten často dokresloval atmosféru drásavých pocitů, jimiž Janoušek procházel v letech 1938-1939, aby práce z posledních let jeho života vytvářely jeden z nejosobitějších vkladů českého autora do světového surrealismu. Janoušek pronikal od roku 1938 do oblasti nové, dosud nepojmenované mytologie, vytvářel si neopakovatelný svět, v němž se mísilo organické a anorganické tvarosloví, v němž lidé, zvířata a věci vzájemně prorůstali v dramatickém konfliktu hmot. Janoušek v roce 1938 překročil jakékoli ustálené hranice znázornění, jako by již naplno pobýval v oblasti nevědomí, odkud čerpal hlavní podněty, jakoby stál na jiné straně světa, než je svět každodenní, všední skutečnosti. Běžné se Janouškovi měnilo v neopakovatelné. Rozpadající se, pářící se hmoty, vyjevující náhle figurální náznaky, získávají zoomorfní podoby. Jakoby Janoušek před námi oživil surrealistickou metodou frotáže oblasti, které dosud byly od sebe oddělené, jež však dostávaly nové, syntetické napětí, plné ostrých střetů i tajemných nápovědí.
Pro milovníky autentické verze surrealismu, kteří hledají nepřeberné množství zrakových podnětů, je tento obraz zdrojem nesmírného potěšení.
Významný český malíř, studoval u prof. V. Hynaise na AVU v Praze, se kterým se později sblížil i osobně. Po absolutoriu podnikl studijní cesty do Vídně, Německa a později do Paříže a Itálie. V r. 1926 se přestěhoval do Prahy a pronajal si ateliér. Člen S.V.U. Mánes. Zpočátku se jeho tvorba vyrovnává s novoklasicismem, symbolismem a lyrickým kubismem, který se na konci 20. let proměňuje do surrealismu. Právě se surrealismem se seznámil na dvou pražských výstavách v r. 1931, kde se mohl osobně seznámit s díly S. Dalího a M. Ernsta. O rok později, na výstavě Poezie 1932, která byla prvním představením českého surrealismu, byli kromě českých malířů zastoupeni početnou kolekcí prakticky všichni významní francouzští surrealisté. Ve 30. letech Janoušek vystavoval každoročně s S.V.U. Mánes a roku 1935 zde měl první autorskou výstavu. Základem jeho tvarosloví jsou bující organické struktury, proměňující se do monstrózních podob. Byl jedním z prvních malířů, který do svého díla dovedl přetavit změny nálady v evropské společnosti. V letech 1932 -1933 se definitivně odpoutal z područí kubismu a vytvořil zvláštní systém proměnlivých tvarů a forem, které jakoby rozrušovaly figurativní základ obrazu. Jsou to tvory ovoidní, hrotité, larvovité a červovité, levitující cévy a nitky vedle organických vnitřností. Postupně tvarová entropie pohlcuje téma krajiny či člověka a stále častěji se objevují formy stažené, utažené, svázané a srůstající v jakémsi nedefinovatelném nádorovitém bujetí tragismu vyhřezlých stébel, ostnů a cárů hmoty. Po r. 1933 znázorňuje ve svých dílech zvláštní amébovité bytosti sestavené z měchýřů a vlásečnic, ale také embryonální krajiny malované v jemných světlých tónech. Později se v Janouškově díle objevují zvláštní bytosti postihnuté hnilobou a rozkladem. V letech 1935 - 36 vytvořil sérii kreseb s motivy lidského těla v dramatických situacích, které jsou ozvěnami jeho válečných zážitků a reagují na hrůzy občanské války ve Španělsku. Figury jsou v těchto kresbách ovíjeny a spoutány, škrceny, zraňovány a trhány na kusy. Obrazy na plátně ze stejného období mají černé pozadí a podle renomovaného historika umění J. Pečírky evokují zneklidňující osudové pocity. Jeho tvorba ovlivnila nastupující generaci umělců budoucí Skupiny 42, zejména pak V. Bartovského a Z. Rykra, s nimiž se také na konci svého života sblížil. Od r. 1942 společně s V. Sychrou a V. Tittelbachem vedl Malířskou školu Mánesa. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha soukromých a prestižních veřejných sbírkách doma i v zahraničí, za všechny: NG v Praze, Centre Georges Pompidou v Paříži, Musée National d´art moderne v Paříži, MG v Brně, GHMP, GASK v Kutné Hoře, Museum Sztuki v polské Lodži aj.
Autor viz T 1/420, V 2/529, B 6/34, NEČVU 1/312, J. Chalupecký: F. Janoušek, Praha 1991.