Litografie na papíře, 46 x 35,5 cm, volný list, signováno vpravo dole Alfred Justitz.
Významný český malíř podobizen, krajin i zátiší a jeden ze zakladatelské generace českého moderního umění. Svá studia začal u J. Kotěry na ČVUT, později však přešel do speciální školy žánrové malby na AVU do ateliéru prof. M. Pirnera. Hned poté se zapisuje také do nově založené malířské školy prof. M. Thieleho. Mezi spolužáky měl O. Kubína nebo V. Nowaka, který o Justitzovi napsal, že více času než se spolužáky trávil se svým učitelem a první výstavu skupiny Osma nazval „dětskou nemocí“. Studijně pobýval v Karlsruhe a v Berlíně, kde si osvojil německé malířství. Justitz obdivoval malíře Ingrese a postupně si uvědomil, že je mu rez akademie zažrán pod kůži asi víc, než sám předpokládal. O sobě a své generaci pronesl: ;Pocházím z generace, která byla jednoho dne překvapena obrovským objevem moderní francouzské, tj. moderní malby. Do klidného nevzrušeného spánku akademické výchovy a veřejného našeho kulturního života uhodila puma…“. Po pobytu v Paříži a promluvách s Kubínem, Fillou a Feiglem se rozhodl otočit kormidlo své tvorby z akademického kurzu na moderní umění, ale jak si sám poznamenal: ;Instinktivně jsem pociťoval, že se zde něco děje, ale moje povaha je taková, že jsem nemohl hned uvěřiti. Nepřesvědčím se tak snadno.“ V r. 1920 a v r. 1922 vystavoval se skupinou Tvrdošíjní. Ve dvacátých letech tíhnul k novoklasicismu, který mu byl umělecky nejbližší. Po první cestě do Paříže v roce 1910 a od zlomu 20. a 30. let se jeho tvorba i pod vlivem Emila Filly obrací ke kubismu v jeho lyrické verzi. Pro celou jeho tvorbu je příznačná spíše potemnělá barevnost a výrazová melancholie. Historik umění Vincenc Kramář Justitze zařadil do evropského kontextu, jehož nejvyšším měřítkem mu byl tvůrčí génius Pabla Picassa. Justitz je pro něj symbolem tvůrčího malíře toužícího po vytváření dokonalých děl a zosobněním neustálé snahy na hledání nových cílů, které mu umožnily postupovat stále vpřed. Nejvýše pak Kramář staví Justitzovy malby vzniklé po I. světové válce, za nejzralejší pak krajinomalby z poloviny 20. let. Všichni monografisté A. Justitze se však shodují, že v jeho díle nelze nalézt absolutní předěl, jeho tvorbu lze přirovnat k plynulé křivce, neustále stoupající a klesající v souladu s hledáním a vyzráváním výtvarného názoru. Z výstav: Rudolfinum, Praha (1906–1910), 1920 a 1922 s Tvrdošíjnými, Praha, Mnichov (1911), Berlín (1921), Mánes (1927), Posmrtná souborná výstava v Mánesu (přelom 1934/5).
Autor viz T 1/446, V 2/582, TB 19/353, B 6/136, NEČVU 1/330, M. Dohnalová: A. Justitz. Praha 1988..