Olej na plátně, 116 x 103 cm, rámováno, datace 1900 – 1903, signováno vpravo dole AL KALVODA.
Prověřil a pravost potvrdil PhDr. Mgr. Michael Zachař.

Komentář PhDr. Mgr. Michael Zachař:
Za poslední čtvrtstoletí se nepamatuji na významnější objev Kalvodova obrazu než je tento. Po akademických studiích a absolventském obraze Osiky u Velkých Němčic (1897) vešel Kalvoda poměrně sebevědomě na uměleckou scénu – převzal ateliér po zemřelém Luďku Maroldovi, seznámil se s řadou vlivných osobností v Brně i Praze a založil soukromou malířskou školu. Roku 1900 čerpal inspirace v Paříži a širším okolí, roku 1901 pobyl delší čas v Mnichově. Pod vlivem četby i dobových směrů symbolismu a secese vytvářel i Kalvoda rozevláté kompozice dramatických krajinných scenérií se stafáží. Takové skalnaté partie, jaké seznáváme na představeném velkoformátovém obraze, poznal roku 1899, když byl na vojně v Bosně a Hercegovině – ve vzpomínkách připomíná romantická skaliska u pramenů řeky Buny. Později několikrát navštívil a obdivoval i Macochu. Realistickou podobu takových skalisek a roklí přetvářel následně do symbolistických výjevů, jež známe z perokreseb a menších obrazových studií. Některé z obdobných krajin bájí a osudových příběhů otiskly tehdejší Volné směry, nicméně řada z nich byla jistě tehdy prodána, aniž by později byla dostupná pro výstavy či uměleckohistorické bádání. Tento velmi sugestivní obraz patří právě k těmto poztráceným článkům vývoje Kalvodovy rané tvorby, která spoluutvářela charakter tehdy nastupující mladé výtvarné generace. Úhrnná kvalita, zvláště malířská suverenita a emocionální výmluvnost, opravňuje vřadit takto kvalitní monumentální plátno do let 1900 až 1903, tedy do období nástupu umělcovy vrcholné umělecké vyzrálosti, již lze datovat do let 1900 až 1910. Svou úrovní se řadí daleko před tehdy vzniklé cykly Ženy a lásky poesie Máchovy, Stará píseň či Buchlov. Jde o mimořádný objev Kalvodova obrazu výsostné galerijní hodnoty.

Malíř, grafik, básník, studoval u prof. Mařáka na AVU v Praze. Od dětství vyrůstal v prostředí venkovských chalup, znal jejich rázovitost, malebné kouzlo, podněcující fantazii. Do konce devatenáctého století je patrná z jeho obrazů dokumentaristická věcnost a přesnost v topografickém zacílení. Od roku 1892 publikuje v časopise Čas, rozsáhlá je i jeho ilustrační tvorba. V roce 1900 otevřel soukromou malířskou školu v bývalém Maroldově ateliéru. Studijní pobyty v Paříži, Mnichově a na Marně. Jeho vyzrálé období začínající po roce 1905 charakterizuje až furiózní opojení barvou a chuť vytvářet z vlastně běžných záběrů na chalupy koloristickou senzaci a dekorativní aranžmá. Tímto způsobem zachytil nejen prostředí své domoviny, ale také partie ze středních a jižních Čech. Tyto obrazy se velmi záhy staly nesmírně oblíbené a kromě svých diváků a kupců, zaujaly také výrobce pohlednic a redaktory vlastivědných časopisů. Na přelomu devatenáctého století se do krajinářství implikuje motiv břízy, jako symbolu panenské přírody. Výrazně se jím zapsal A. Slavíček, ale byl to právě A. Kalvoda, který společně s ním v oboře Hvězda maloval také onen motiv, který mu učaroval na celý život. Zvláště v prvé dekádě po roce 1900 břízami zabydloval svá plátna, aby mezi ně nejednou vetknul i literárně působící stafáž. Postupně zostřil kontury, přijasnil kolorit a vysytil zejména zelené a žluté. Barevná i formální výtvarná nadsázka přitáhly publikum a Kalvodu těšil jeho zájem natolik, že břízové partie tvořily jeho základní krajinářskou nabídku. Kromě krajin však maloval i motivy s architekturou a figurální scény. V tomto vrcholném období maloval většinou silně napitým štětcem, hustými barvami, nejednou mačkanými přímo z tuby. Mnohé z tehdejších obrazů zvláště menšího formátu nese v sobě nerv hledačství a ryze malířských experimentů. Navrhl scénu (1915) pro inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty. Jeho tvorba vychází z Chittussiho pojetí krajiny, ale je pak poznamenána symbolismem, po tomto období se ustaluje do iluzívní koloristické podoby.
Autor viz T 1/456, V 3/90, TB 19/490, B 6/151, NEČVU 1/334.