Patinovaný železný plech, 54 x 50 cm, datace – 2001.
Opatřeno autorským potvrzením pravosti díla a fotografií autora s Modelem v ateliéru z roku 2001.
Opatřeno potvrzením pravosti díla prof. PhDr. Tomášem Vlčkem, CSc.
Vystaveno:
Kresby v ploše a prostoru, Galerie města Plzně, Plzeň 2. 9. – 31. 10. 2010;
Stanislav Kolíbal - Zum 80. Geburtstag, Jan Svoboda (1934 -1990) - Photographi, Walter Storms Galerie, München 2006;
Stanislav Kolíbal, Nové akvarely a projekty, Národní galerie v Praze, 11. 11. 2005 – 12. 2. 2006;
Stanislav Kolíbal, Kresby, sochy, komentáře, Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov, 19. 9. 2003 - 2. 5. 2004.
Významný český malíř, grafik, sochař, scénograf, ilustrátor a pedagog, studoval u A. Strnadela na VŠUP v Praze a u F. Tröstera na DAMU v Praze. Od r. 1954 byl členem Umělecké besedy. V r. 1956 se setkal s Alexanderem Cardelem a na jeho tvorbu reagoval nestabilními prostorovými formami. V r. 1960 spoluzakládá skupinu UB 12. V daných letech si Kolíbal procházel tzv. Bílým obdobím. Za pomoci elementárních prostředků z materiálů jako jsou štuk, sádra a dřevo vytvářel své sochy-objekty a instalace, které měly za cíl vyjádřit hlavně problematiku bytí. Metaforickým jazykem Kolíbalova tvorba nesla mnoho skrytých významů, vztahů obecných polarit, reflexí přírodních stavů. Skryté významy se rozhodl autor vyjadřovat převážně v prostoru. Prostor byl autorovi impulsem i určujícím faktorem jeho díla. Nikoli ovšem objemovost a vymezení tvaru sochy v prostoru, ale prostor samotný byl tím, k čemu autor upínal svou pozornost. Díky studiu scénografie autor v podstatě již od samého počátku usiloval o zkoumání vztahu plastických elementů k prostoru. V 60. letech omezil výrazové prostředky na jednoduché geometrické tvary. Jeho díla jsou odrazem vyššího řádu, práce odhalují nejednoznačnost lidského vnímání a bohatost různých přístupů. Od 60. let se věnuje také kresbě a knižním ilustracím. Od druhé poloviny 70. let Kolíbala stále více přitahovala iluze a její popírání. Geometrie je stále základem, slouží však pro díla, která vedle své konstruktivní iluzivnosti pracují s narušováním a rozrušováním viděného, povrch bývá často dopracováván subjektivním rukopisem. Kolíbal vedle klasického rozvinutí díla do prostoru uplatňuje také opticky imaginární zdání prostorovosti. Některé prostorové kompozice vytváří tak, že je rozvíjí jak v reálném, tak imaginárním prostoru. Z určitého úhlu pohledu se realizace může jevit v jiných prostorových souvislostech, než skutečně je. Dosahuje tím kombinací hmotnějších prvků vedle nehmotných nakreslených či provazových linií. Také záliba v iluzivnosti utvrzuje Kolíbalovo neodmyslitelné dichotomní pojetí světa. Ke konci 80. let dochází k další podstatné proměně Kolíbalova díla. Bylo mu uděleno stipendium DAAD, spojené s ročním pobytem v Západním Berlíně. Začal tvořit Berlínské kresby, v nichž základním geometrickým jazykem přímek, kružnic a průsečíků hledal řád, harmonické shody či možnosti shod. Ani zde zcela neopustil možnosti fikce, je to však fikce konstruktivní, neskrývaná, která nahradila dřívější dekonstrukce a rozrušování. Přestože ve své práci S. Kolíbal uplatňoval geometrický jazyk, racionální pól, na rozdíl od konstruktivistů, s kterými se podílel na výstavě Nové citlivosti, doplňoval své práce emocionálně subjektivní rovinou, metaforickými významy i estetickým cítěním. V obecné rovině Kolíbal vždy stavěl vedle sebe protichůdné entity jako řád – chaos, trvalé – pomíjivé, stabilitu – labilitu, geometrické – organické, vnitřní – vnější, fikci a realitu, abstraktní a konkrétní, definovatelné a nedefinovatelné. V letech 1990 až 1993 vedl jeden z ateliérů na AVU v Praze. Vedle své vlastní tvorby se také od 90. let podílel na instalacích velkých výstav, včetně dlouholeté spolupráce s NG v Praze na podobě jejích stálých expozic. Od r. 1999 vytvářel reliéfní série, započaté Černými reliéfy, systematicky se jim věnoval v letech 2008-2010. Černé reliéfy řeší problém vrstvení a prosazují se obrysovou hrou forem a matným, rukopisně čitelným, černým povrchem. Naproti tomu Bílé reliéfy (2011) zdůrazňují geometrickou kresebnost s akcenty železného prvku na neutrálním bílém povrchu. Na základě těchto kreseb vznikají také velkoformátové nástěnné kresby, poprvé realizované v prostoru Galerie Zdeněk Sklenář.
Autor viz Ch 5/323.