"Pastel na papíře, 38 x 34,5 cm, rámováno, v paspartě, pod sklem, datace 1908/1909, signováno vpravo dole Kupka spolu s autorskou dedikací.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa a opatřeno certifikátem pravosti od Pierra Brullé.
Komentář PhDr. Karla Srpa:
Provenience:
Sbírka Pierre-Antoine Gallien.
Máme před sebou smyslově přitažlivou podobu mladé ženy, vyjádřenou pastelem, jímž se Kupka soustavně zabýval zejména v letech 1908 – 1911, kdy se stal jedním z jeho nejpoužívanějších výrazových prostředků vedle olejové malby. Na kresbě můžeme ocenit jednak Kupkův smysl pro bezprostřední charakterizaci ženské tváře, jednak způsob jejího „záběru“, který je veden z jedné z nejobtížnějších pohledů na lidskou hlavu, jež není zobrazena ani z anfasu, ani z profilu (viz způsob, jímž Kupka přistupoval ve stejné době ke znázornění žigoletek). Kupka v pastelech dokázal s mimořádným nadhledem přiblížit život znázorňované ženy, její půvab, téměř jako by šlo o rokokového autora, k nimž měl někdy ve svém realistickém období blízko. Je třeba ocenit, že kresba, jež je téměř monochromní, doslova žhne vizuálním napětím, které vyzařuje z jemně osvětlené tváře, ztemnělých vlasů a prosvětleného okolí hlavy. Z kresby je zcela jednoznačně patrné, že Kupka byl znalec žen, že dokázal velmi přesně vyjádřit jejich skryté stránky.
Kresbu měl ve své sbírce velký Kupkův ctitel, který jej ovšem i zpětně inspiroval, grafik Pierre-Antoine Gallien (1896–1963), jenž byl proslulý svými černobílými grafikami. S Kupkou se dlouhodobě přátelil, zejména od začátku dvacátých let, a patřil k velkým obdivovatelům jeho díla. Kupkova dedikace Gallinenovi napovídá, která žena by mohla být zdrojem inspirace. Podoba ženy z pastelu se blíží slavnému obrazu, jehož název dlouho zněl tajemně Galliénovo gusto (1909, olej, plátno, Národní galerie v Praze), zachycují černovlasou ženu z kabaretu, oděnou v červených šatech, s červeně napudrovanou tváří a výraznou rtěnkou. S velkou pravděpodobností jde o tentýž model. Velmi výrazná Kupkova kresba zřetelně obohacuje poznání jeho tvorby na konci prvého desetiletí dvacátého století.
Výjimečný malíř, grafik a ilustrátor, studoval na AVU v Praze u F. Sequense a na vídeňské akademii ve speciální škole malíře historických námětů A. Eisenmengera. Vytvořil několik kompozic v duchu symbolismu, které byly s úspěchem vystaveny ve vídeňském Kunstvereinu. Po pobytu ve Vídni se r. 1896 usazuje definitivně v Paříži, kde zpočátku pracuje hlavně jako ilustrátor pro časopisy La Plume, L´Assiette au Beurre, 1902–1905 ilustruje monumentální Reclusovo dílo L´Homme et la Terre a řadu textů s mytologickými náměty. Kupkovo rané pařížské dílo charakterizují portréty a zvláště alegorická témata, kterým přikládá mnohem větší význam, s výmluvnými názvy Žena a peníze, Quad ad causam sumus, Homo sapiens nebo Antropoides. Pro Kupku je důležitý osvětový dosah jeho obrazů. V počátečních letech svého malířského pobytu v Paříži Kupka více kreslí, než maluje. Důležitý je pro něj příběh, který pokaždé obsahuje sdělení a často má rozvrženou koncepci rozepsanou i v textové podobě. Kupkovo myšlení je výchovně filozofické, jeho podání je alegorické. Z této doby pochází také jeho vlastní úvaha: ""Máme všichni touhu po nějaké radosti - čistém nemateriálním pocitu blaha, a chtěl bych, aby každý, který tu věc (jež bude obraz) uvidí, aby to v něm podobné pocity vyvolalo."" Kupka vážil poměry prázdné a plné plochy, dělal barevné zkoušky, umisťoval akcenty stránky a ladil celkové akordy. Mezi lety 1906 až 1913 se pravidelně zúčastňoval pařížských Salonů (Podzimních, Nezávislých aj.) Jeho tvorba vychází z naturalismu a symbolismu konce století, je prosycena řadou umělcových zájmů od ezoterismu a hudební harmonie až po přírodní vědy, promítajících se do všech jejích fází. Kupkův malířský a intelektuální proces vyvrcholil rozměrným obrazem Amorfa - Dvoubarevná fuga, poprvé vystaveném na pařížském Podzimním salónu v r. 1912. Zde a v pozdějších obrazech naplňuje vlastní zákon doplňovačnosti, který definoval jako: ""prastarý přírodní zákon, že každý lidský typ vyhledává typ doplňující, opačný…"" V r. 1915 byl jmenován profesorem na pražské AVU, ale neustálé cestování mezi Paříží a Prahou ho tak vysilovalo, že si od r. 1920 vyjednal možnost dohlížet nad stipendisty přímo v Paříži za plný plat, což bylo možné až do r. 1939. V polovině dvacátých let přestal malovat a začal se věnovat dřevořezům. Hned o rok později však začal vytvářet obrazy s náměty mechanismů. Toto téma opustil počátkem 30. let. Kupka pod vlivem nově se formujících směrů začal vytvářet vlastní abstraktní obrazy, kdy se stal jedním z průkopníků orfismu, stylu přibližujícímu umění hudbě a poezii. Kupka jako jeden z prvních malířů maloval nejen barvy a tvary, ale rovněž světla a zvuky a dojem, jež v něm scenérie zachovaly. Jeho tvorba je nesena potřebou formulovat malbu jako kosmogonii. Mimořádné dílo Františka Kupky dostálo uznání od šedesátých let dvacátého století, zvláštní rehabilitaci pak přinesla jeho pařížská retrospektiva v r. 1989 a dnes je právem považováno za nejhodnotnější v českém výtvarném umění.
Autor viz T 1/598, TD 113, V 3/141, 6/177, TB 22/127, B 6/337, NEČVU 1/426."