"Olej na lepence, 48 x 34 cm, rámováno, pod sklem, signováno vpravo dole J.Mařák.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Mgr. Michaela Zachaře.
Komentář PhDr. Mgr. Michael Zachař:
Signovaný a v literatuře zatím nedohledaný kus plenérového až reportážního charakteru upomíná ještě na Mařákovo vídeňské období a lze se domnívat, že v zastaveníčku pod stromy u cesty zachytil malíř Idu a Pepu, tedy svou ženu a dceru. Ta se narodila roku 1875 a habitus děvčátka v modrých šatičkách se žlutým kloboučkem dovozuje tak dataci někam do poloviny osmdesátých let. Nejblíže posuzovanému obrazu je větší, již vícekráte publikovaný olej „Na výletě“, kde vidíme dvě dámy odpočívající u jezírka v lesním zášeří. Mařákův první životopisec Jan Dotřel rovněž připomíná, kolik prací Mařákových končilo v rakouských zemích a hlavně ve Vídni. Mezi těmito chybějícími články umělcova tvůrčího vyzrávání tak teprve postupně a pomalu shledáváme i tyto komorní rodinné práce, jichž byla jistě celá řada. Většinou šlo patrně o náčrty do skicáře, menší akvarely a i tento obraz třeba brát jako záznam sui generis. Nešlo dozajista o malbu ke zveřejnění, spíše o kratochvíli. Konečně i technická stránka malby je chvatná, briskní a skicovitá.
Novoromantický malíř, kreslíř a grafik krajinář. Vášeň pro malířství v sobě probudil již na gymnáziu v Litomyšli, kde ho do tajů oboru zasvěcoval český žánrový malíř Antonín Dvořák. Díky tomu, že otec pracoval v rámci monarchie mimo domov, podnikal za ním Mařák často cesty, ze kterých si črtal do svého skicáku nádherné výjevy ze Šumavy a Krkonoš. V zápisech pražské akademie se vyskytuje mezi lety 1852 - 1853, v pedagogické výchově slavného Maxe Haushofera. Mařákovi však antické vzory nevyhovovaly a chtěl se plně věnovat své největší múze - krajině. Svou techniku se rozhodl v roce 1853 zdokonalit na akademii v Mnichově, kde se mu stal profesorem evropský krajinář Leopold Rottmann, na něhož Mařák později vždy s úctou věrně vzpomínal. Mařák však musel ze zdravotních a sociálních důvodů studium s velkou lítostí přerušit. V Mnichově však setrval až do roku 1855. Poté nastalo období, které sám nazývá ""leta toulek"". V roce 1860 se usazuje ve Vídni. Jeho hlavním zdrojem příjmů bylo vyučování hodin malířství v elitních vídeňských rodinách. Záhy se také prosazuje v ilustrovaných listech Über Land und Meer nebo Waldheims illustrierte Monatshefte, kde se mu daří úspěšně prodávat své kresby. Úspěch v domovských Čechách na sebe nenechá dlouho čekat a Mařák přijímá nabídky na ilustrování do tuzemských časopisů Květy či Světozor, kde je velmi žádána jeho kresebná tvorba českých a slovenských krajin. Roku 1868 se mu podaří velký úspěch, který pro něj znamená prestiž v cizině. Nakladatelská firma Goupil & Kaeser z Paříže si od něj objedná cykly Čtyři období roční a Čtyři denní doby, které díky rytinám Willmanna putují do mnoha bytových interiérů. Zklidněná finanční situace mu dovolila oženit se s Idou Pffeffermanovou a konečně se může věnovat své největší vášni - krajinářství z přenádherných míst, jež vyhledává v rakouských Alpách, v Čechách a na Slovensku. Zvláště zachycuje lesní interiéry, které mu doslova učarují. V pozdní fázi života přijímá řadu společenských funkcí, přijímá státní zakázky a předává své zkušenosti nové generaci, zvláště pak Antonínu Slavíčkovi, Aloisi Kalvodovi nebo Františkovu Kavánovi, kteří pokračují v jeho odkazu v ustáleném uměnovědném termínu Mařákova škola. Julius Mařák zakončil svůj profesní život jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze.
Autor viz T 2/98, 2/773, TD 126, 223, TB 24/51, B 7/156, NEČVU 1/486."