Olej na plátně, 52,5 x 41 cm, rámováno, datace – kol. r. 1870, signováno vpravo dole Julius Mařák, opatřeno odborným posudkem PhDr. Naděždy Blažíčkové-Horové a PhDr. Mgr. Michaelem Zachařem.

Komentář PhDr. Michaela Zachaře:
V dobách vídeňského působení se Mařák stýkal aktivně nejen se středostavovskými kruhy, nýbrž i se šlechtou, zejména s princem Coburským a hrabětem Potockým. Vyjížděl občas i mimo hlavní město monarchie, na vzdálenější sídla a zachycoval nejen přírodu, nýbrž i stafáž (Motiv z Tyrol v majetku ostravské galerie). Žánrově laděný výjev je svého druhu momentkou, nese znaky biedermeyerovské pohody a zapadá do ranější periody autorovy tvorby. Obraz s již typicky malovaným stromovím zaujme minuciezními detaily oblečení a celkovým sympaticky odlehčeným vyzněním.


Novoromantický malíř, kreslíř a grafik krajinář. Vášeň pro malířství v sobě probudil již na gymnáziu v Litomyšli, kde ho do tajů oboru zasvěcoval český žánrový malíř Antonín Dvořák. Díky tomu, že otec pracoval v rámci monarchie mimo domov, podnikal za ním Mařák často cesty, ze kterých si črtal do svého skicáku nádherné výjevy ze Šumavy a Krkonoš. V zápisech pražské Akademie se vyskytuje mezi lety 1852 – 1853, kde se vyskytuje v pedagogické výchově slavného Maxe Haushofera. Mařákovi však antické vzory nevyhovovaly a chtěl se plně věnovat své největší múze – krajině. Svou techniku se rozhodl v roce 1853 zdokonalit na Akademii v Mnichově, kde se mu stal profesorem evropský krajinář Leopold Rottman, na něhož Mařák později vždy s úctou věrně vzpomínal. Mařák však musel ze zdravotních a sociálních důvodů studium s velkou lítostí přerušit. V Mnichově však setrval až do roku 1855. Poté nastalo období, které sám nazývá „leta toulek“. V roce 1860 se usazuje ve Vídni. Jeho hlavním zdrojem příjmů bylo vyučování hodin malířství v elitních vídeňských rodinách. Záhy se také prosazuje v ilustrovaných listech „Über Land und Meer“ nebo „Waldheims illustrierte Monatshefte“, kde se mu daří úspěšně prodávat své kresby. Úspěch v domovských Čechách na sebe nenechá dlouho čekat a Mařák přijímá nabídky na ilustrování do tuzemských časopisů „Květy“ či „Světozor“, kde je velmi žádána jeho kresebná tvorba českých a slovenských krajin. Roku 1868 se mu podaří velký úspěch, který pro něj znamená prestiž v cizině. Nakladatelská firma Goupil & Kaeser z Paříže si od něj objedná cykly „Čtyři období roční“ a „Čtyři denní doby“, které díky rytinám Willmanna putují do mnoha bytových interiérech. Zklidněná finanční situace mu dovolila oženit se s Idou Pffeffermanovou a konečně se může věnovat své největší vášni – krajinářství z přenádherných míst, jež vyhledává v rakouských Alpách, v Čechách a na Slovensku. Zvláště zachycuje lesní interiéry, které mu do slova učarují. V pozdní fázi života přijímá řadu společenských funkcí, přijímá státní zakázky a předává své zkušenosti nové generaci, zvláště pak Antonín Slavíčkovi, Aloisi Kalvodovi nebo Františkovi Kavánovi, kteří pokračují v jeho odkazu v ustáleném uměnovědném termínu „Mařákova škola“. Julius Mařák zakončil svůj profesní život jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze.
Autor viz T 2/98, 2/773, TD 126, 223, TB 24/51, B 7/156, NEČVU 1/486.