Olej na plátně, 47 x 32,5 cm, rámováno, signováno vpravo dole Marešová.
Obraz Pařížské schody je perfektní ukázkou malířčina směřování v jejím díle. V rámci studií se dostala do Paříže, která jí učarovala a je jejím častým námětem. Kromě tématu města však také často vyobrazovala člověka v různých situacích a různého sociálního postavení. Právě v Paříži se pak výrazně zaměřila na ženské malířky vyobrazující ženy, které v tomto obrazu dominují v podobě jeptišek vycházejících po schodech. Žena, ženský svět a ženské problémy jsou nejčastěji zpracovávanými náměty, určujícími tvorbu Milady Marešové.
Česká malířka a ilustrátorka, jejímž otcem byl univerzitní profesor František Mareš, který byl rovněž dvakrát rektorem Univerzity Karlovy v Praze a za první republiky působil mimo jiné také jako senátor. Milada Marešová v období dospívání navštěvovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a Kreslířskou a malířskou školu pro dámy, u Arnošta Hofbauera studovala figurální malbu. Roku 1918, po změně školského zákona nastoupila na Akademii výtvarných umění v Praze, zde se stala žákyní Vojtěcha Hynaise. V období nástupu na AVU zažil ateliér Vojtěcha Hynaise odliv studentů a kritiku nastupující generace. Marešová u Hynaise zůstala, a to jak z důvodu respektu vůči tomuto velkému umělci, tak i zkušenostem, které jí jeho vedení přinášelo. Své studium obohatila také o zahraniční cesty, například do Německa, kde se setkala s uměleckým směrem Nová věcnost (Neue Sachlichkeit). V německém prostoru se také autorka setkala se zástupkyní feministického proudu Käthe Kollowitz, jejíž práce s genderovým tématem byla pro Marešovou později dosti inspirativní. Na svých studijních cestách se Milada Marešová dostala také do Francie, do Paříže, kde navštěvovala přednášky Františka Kupky. Marešová nikdy ve své tvorbě neinklinovala k experimentální tvorbě a F. Kupka pro malířku byl spíše autoritou v oboru, než-li inspirativním autorem. Prostor Paříže se pro ní později stal určujícím v její tvorbě hlavně díky jeho společenskému ruchu, neutuchajícímu pouličnímu životu, jak na bulvárech, tak na předměstí, v kavárnách, parcích či nočních podnicích. Středem její tvorby se stal samotný jedinec a jeho pohyb v tomto prostoru. Ve Francii se také opět setkala s malířkami počínajícími emancipaci ženské tvorby, mezi všemi můžeme jmenovat Suzanne Valadon, matku Maurice Utrilla. V osobě Valadonové vidíme i jinou spojitost, a to, že mladá Francouzka stála ve svých šestnácti letech modelem Vojtěchu Hynaisovi pro postavu genia na slavnostní oponě Národního divadla. Paříž autorce učarovala a M. Marešová se do města světel vracela pravidelně. Ve dvacátých letech povědomí o Miladě Marešové stoupalo a její tvorba se spojila s Václavem Tillem, spisovatelem, literárním a divadelním kritikem. Roku 1925 se odehrála první samostatná autorčina výstava v Topičově salónu. V druhé polovině dvacátých let se také setkává se svým životním partnerem Arnem Laurinem, se kterým spolupracuje na vydávání deníku Prager Presse, jehož se stává později hlavní ilustrátorkou. Druhou samostatnou výstavu měla v roce 1930, a to v Aventinské mansardě, dále v Košicích a Hradci Králové. V tom období započíná také spolupráce autorky s Vinohradským divadlem, pro které vytvářela scénickou výpravu. Období 40. let se u autorky nese v duchu boje s fašizmem a nacismem, přichází období její spolupráce na časopisu V boj. Autoři byly odhaleni gestapem a Marešová dostala dvanáct let žaláře. Po skončení války je z vězení propuštěna a roku 1947, jako svou výpověď z nacistického věznění, vydává knihu Waldheimská idyla. Po roce 1968 tvoří pouze ilustrace. Autorčina poslední výstava se odehrála roku 1985 v Brně. Milada Marešová tvořila do svých osmdesáti tří let.
Autor viz T 2/90, TD 125, V 3/323.