Olej na plátně, 109 x 56 cm, rámováno, datace - 1950, signováno vpravo dole Medek 9. V. 50.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Vystaveno:
Mikuláš Medek, Obrazy 1944-1969, Krajská galerie v Hradci Králové, říjen-listopad 1969, č. kat. 13; Mikuláš Medek, Museum Bochum, 11. 12. 1976- 16. 1. 1977, č. kat. 3;
Mikuláš Medek, Rudolfinum, 25.4 – 18. 8. 2002, č. kat. 19;
Výstava současných československých malířů, Kolín nad Rýnem, 1971, č. kat. 40.
Publikováno:
Mikuláš Medek, Galerie Rudolfinum, Gema Art, Praha 2002, str. 30.
Obraz bude zařazený do připravované monografie Mikuláše Medka, která vyjde v roce 2017.
Komentář PhDr. Karla Srpa:
Obraz pochází z jednoho z nejvýznamnějších období Mikuláše Medka z přelomu padesátých a šedesátých let, kdy postupně přehodnocoval svá surrealistická východiska. Obecně se obrazy z prvé poloviny padesátých let řadí k autorovým nejdůležitějším, možná ke škodě hodnocení jeho práce ze druhé poloviny šedesátých let. Obraz připomíná autorův tehdejší soustavný zájem o objekty, s jejichž věcnou stránkou dokázal důmyslně pracovat: zbavoval je účelnosti a měnil v pomyslné svědky iracionálního přehodnocení, ve vypjaté posly existenciálních, úzkostných dramat. Má jednoduché členění, s nímž často pracovala i Toyen, na přední a zadní plán, oddělovaný zídkou, na níž stojí dva květináče: v pravém je zabodnutý nůž, z levého vyrůstá jakýsi keř, na němž je špulka od nití a ňadro, do nějž se zařezává příbor. Medek uplatňoval velmi doslovné kresebné vyjádření, s předměty pracoval jako s přesně zvolenými, pregnantně zacílenými podstatnými jmény, do jejichž vzájemného vztahu však vkládal absurdní, paradoxní význam. Každý z použitých předmětů měl pro něj osobní smysl, objevoval se často v jiných souvislostech na dalších obrazech, na fotoinscenacích, jež vytvářel s Emilou Medkovou, i v několika básních. Sestava objektů na tomto obraze odkazuje i na válečné práce Jindřicha Heislera. Květináč patřil k nosným předmětům surrealistů, stejně jako ženské ňadro a příbor. Medek zde vyhrotil pnutí, typické pro černý humor, mezi úsměvem a krutostí, včetně odkazů na kanibalismus. Obraz má konkrétní datum: 9. 5. 1950. Je dost pravděpodobné, že se týkal i určité události (zde se nabízejí pohybné oslavy konce války), která však není nijak přesně dokumentovaná. Jiný obraz, pojmenovaný Hluk ticha, jenž vznikl o pár měsíců později, nesl vepsané datum 27. 6. 1950, tedy odkaz na den, kdy byla popravená Milada Horáková.
Obraz měl dlouho ve sbírce přední poválečný surrealista Milan Nápravník. Byl vystaven na třech samostatných výstavách Mikuláše Medka: Mikuláš Medek, Obrazy 1944-1969, Krajská galerie v Hradci Králové, říjen-listopad 1969, č. k. 13,, Mikuláš Medek, Museum Bochum, 11. 12. 1976- 16. 1. 1977 (č. k. 3), Mikuláš Medek, Rudolfinum, 25.4 – 18. 8. 2002. Byl začleněný i na výstavu současných československých malířů, která proběhla v roce 1971 v Kolíně nad Rýnem (č. k. 40). Barevně byl reprodukován v katalogu k Medkově výstavě v Rudolfinu: Mikuláš Medek (ed. Antonín Hartmann), Praha 2002, str. 30.
Obraz bude zařazený do připravované monografie Mikuláše Medka, která vyjde v roce 2017.
Kvalita obrazu je mimořádná: neustále přitahuje zrak, vyvolává otázky, je jedinečným dílem poválečného surrealismu.
Věhlasný malíř, ilustrátor a autor textů pocházející ze známé umělecké a intelektuální rodiny. Studoval na Grafické škole v Praze, na pražské akademii byl žákem V. Rady a studoval též na VŠUP v ateliéru u profesorů F. Muziky a F. Tichého. Právě u Tichého vládla surrealistická atmosféra a přestože on mu byl celkem vzdálen, pak jeho žáci, Medka nevyjímaje, považovali právě toto hnutí za své východisko. V r. 1947 se konala v Topičově salónu pařížská výstava Mezinárodní surrealismus, v jejímž katalogu je předmluva André Bretona. Účastnil se aktivit surrealistického okruhu (Teige, Effenberger, Fára, Istler, Tikal) a podílel se na tvorbě uměleckých sborníků, ale oficiálně a profesionálně se umění věnovat nemohl, ostatně surrealismus po únorovém převratu skončil opět v ilegalitě. Medek si vytvořil vlastní styl manýristických, loutkovitých figur s přesnými obrysy. Deformace původního konkrétního modelu se u něj pojila s pocity horečnatých halucinací, při nichž se prodlužují ruce a zvětšují hlavy s vlasy stylizovanými do plošných ostnů. Postavy vsazoval do prázdného, těsného prostoru, vymezeného perspektivně se sbíhajícími liniemi. Pro Medka byly jediné absolutní barvy modré a červené: “ Barvy jsou dokonalé z kovu – modrá ze železa a stříbra, červená ze zlata.“ První samostatnou výstavu měl až v roce 1963 společně s J. Koblasou. V této době také maloval tzv. preparované obrazy, jejichž základ tvořila abstraktní malba barevných útvarů a hmot, které jsou uspořádané do plošných symbolů. Jeho strukturálně a spirituálně založená tvorba byla poznamenána poválečným existencialismem a měla pro české umění 60. let iniciační význam. V polovině 60. let se opět vrátil k figurativní tvorbě – imaginativní malbě. Medek je také představitel informelové tvorby s typickými informelovými přístupy, kdy nanášel barvy rovnoměrně po celém plátně a později z nich vytvářel reliéfy. Obsahová závažnost, magická síla malířského rukopisu a duchovní energie, vyzařující z Medkových obrazů a zároveň odkaz mladší generaci činí z tohoto umělce jednoho z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších tvůrců nejen českého, ale i světového malířství druhé poloviny 20. století. Medkovo dílo je zastoupeno v řadě českých a světových státních institucí, stejně jako v soukromých kolekcích.
Autor viz B 7/299, NEČVU I/500.