Olej na plátně, 25 x 20 cm, datováno zezadu 1993, signováno zezadu JAN MERTA, zezadu opatřeno autorským přípisem s určením.

Publikováno:
Martin Dostál, Zářivý měsíc svěží vítr.cz, Praha a Litomyšl 2012, katalog k výstavě.

Z textu k publikovanému dílu: Jestliže se někdo v Čechách promalovává léty k podobě svých obrazů, tak je to Jan Merta. Většinou je maluje dlouho, v mnoha vrstvách, ve vrstvách, které pálí barvami. Opatřuje je názvy poetickými i vtipnými zároveň, vždy však řezavě přesnými, výstižnými, duchaplnými. Sémantika jejich řeči se prolíná s malbou. V obojím, v řeči i v malbě, je znát zkušenost s relativizováním vjemů i s hledáním jejich podstaty, povahy, podoby. Okamžik konce malování však může být i v nedohlednu. Vždy však zbývá prostor pro rozkoš pocítit Mertovy obrazy jako fyzický atak, mazlit se s tahy malby, intenzivně prožívat gestičtější a abstraktnější projev, nechat se uhranout monochromem, obdivovat prosvítání motivů. Ztrácet balanc nad zázrakem malování. Ztrácet balanc…

Jan Merta studoval na Akademii výtvarných umění a dle svých vlastních slov zažil v polovině 80. let první kontroverze s profesorským sborem. Za svůj první skutečný obraz označuje malbu, v níž se odvrátil od doslovného přepisu vnější viděné reality a soustředil se na reprezentaci osobní výpovědi. V případě první etapy Mertova díla se dá hovořit o zobrazování symbolů, které autor používá jako jinotaje určené k luštění. Symbol bývá charakterizován jako nenapodobivý znak na způsob ideogramu či jazykových systémů. Často jde o zachycení vztahu vnitřního a vnějšího prostoru: útvary jsou prostorovými lakunami, jímkami. Takto vzniká místo (na rozdíl od abstraktní a geometrické rozprostraněnosti). Místo jako idylická jímka obyvatelného prostoru (Mertovy útvary jsou často jímkami těla: šaty, spacáky). Tělo tu však obvykle není přítomno, zbyla z něj pouze paměť dotyku, stopa. Jedná se o jakési odlitky tělesného prostoru. Na rozdíl od sochařského uchopení obdobného tématu je pro Mertu důležitá barva a převedení do plochy. Merta postupuje metodou asociací, kdy určitý motiv funguje jako pars pro toto (maska na obraze Horolezcům). Mertovo dílo bylo mnohokrát vystavováno na řadě zahraničních a domácích výstav.
Autor viz Ch 8/233.