Olej na plátně, 34 x 26,5 cm, rámováno, datace 1912, signováno vlevo dole Ot. Nejedlý 1912.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Jaromíra Zeminy a potvrzením pravosti současného největšího znalce tvorby O. Nejedlého Olafa Hanela.
Komentář PhDr. Jaromíra Zeminy:
Obraz Otakara Nejedlého (1883 – 1957) Vodopád z roku 1912 (olej, plátno, značeno vlevo dole Ot. Nejedlý 1912) je v kontextu celého autorova díla zvláštností. Vzhledem k době vzniku, tedy po návratu z Cest po Cejlonu a Indii (1909 – 1911), došlo v českém výtvarném životě k radikálnímu zvratu. Mladá generace po výstavě Osmy v roce 1907 inklinovala ke snahám po moderním výtvarném výrazu. Přítel Otakara Nejedlého, Vincenc Beneš, byl těmito snahami rovněž osloven. Je velmi pravděpodobné, že to byl právě on, který měl na Nejedlého vliv po jeho návratu z cest. Vodopád ještě nemá rysy pozdějších Nejedlého kubizujících děl, ale jednoznačně jej lze považovat za přípravnou práci k Vodopádu z roku 1914 (Majetek Galerie Zlatá husa v Praze, olej, plátno, 100 x 92 cm, inv. č. 155), tedy roku, kdy vznikla všechna Nejedlého kubistická díla. Stylizaci přírodních elementů v dolní části obrazu odpovídá jak most před vodopádem, tak horní plán obrazu. Dominantou obrazu je modrý vodopád spolu s dvěma figurkami na mostě. Pasózní barevné skvrny a tahy štětce podtrhují přípravný charakter malby.
Mimořádný český malíř, jehož rukopis prošel mnoha pozoruhodnými proměnami patří mezi nejosobitější domácí autory. Vedle A. Slavíčka, A. Hudečka a J. Preislera patřil k nejvýznamnějším krajinářům začátku 20. století, s nimiž sdílel i proměny pojetí krajiny od symbolismu k symbolistnímu expresivismu. První malířské zkušenosti získával na soukromé malířské škole u F. Engelmüllera, žáka Julia Mařáka. V roce 1904 se stal členem S.V.U. Mánes. V letech 1904 - 1905 maloval v proslulých Kameničkách s Antonínem Slavíčkem. Důležitým mezníkem jeho tvůrčího života se stala v roce 1909 cesta na Cejlon spolu s malířem Jaroslavem Hněvkovským a později do Indie, kde oba setrvali až do roku 1911. V roce 1914 po návratu z cest prožil ve své tvorbě na krátko kubistické období. Od první poloviny dvacátých let jezdil pravidelně tvořit do Dalmácie, Itálie a Francie a ve své malbě se začal více vracet k realistickému pojetí. Díky dobrodružné povaze prochází jeho tvorba značnými proměnami - zahrnuje osobité variace impresionismu, secesního dekorativismu, kolorismu, kubismu až po expresivní potemnělé malby, ve kterých vynikají jeho nokturna. V roce 1925 byl jmenován profesorem krajinářské školy na AVU v Praze. Ve své profesorské kariéře trvající po téměř dvě dekády přivedl do české krajinomalby pozoruhodné postřehy. Jeho dílo je dodnes neobyčejné a přitažlivé a patří mu v českém malířství pevné a neotřesitelné místo.
Autor viz T 2/191, TD 136, V 3/467, 6/297, TB 25/384, B 7/681, NEČVU 2/556.