Tužka na papíře, 45 x 32 cm, rámováno, v paspartě, pod sklem, signováno vlevo dole monogramem AP.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Jiřího Hlušičky.
Komentář PhDr. Jiřího Hlušičky:
Uvedená kresba Antonína Procházky (1882–1945) reprezentuje nedlouhé období, v němž malíř systematicky pronikal ke stylovým zásadám kubistické estetiky do té míry důsledně, že ve prospěch stylové čistoty načas potlačil svůj osobitý talent. Procházkův tvůrčí naturel byl ovšem natolik vyhraněný, že se nadlouho nenechal svázat jakoukoliv ortodoxií, byť šlo o názorové principy v mnoha směrech mu blízké. Náznaky osobitého přístupu lze ostatně zaznamenat už v posuzované kresbě, a to v jisté hravosti, s níž si zde Procházka osvojoval naznačené tvárné postupy.
Tužková kresba, která je předmětem tohoto posudku, dokládá stadium Procházkovy asimilace kubistické morfologie, kdy se malíř ztotožňoval s analytickými postupy této dominantní tendence evropského a českého moderního umění. Ukazují na to některé prvky, například náznak tvarové simultaneity, která je projevem relativního osamostatňování výtvarných prostředků z vazby na vizuálně vnímané skutečnosti. Dílčí objemové hodnoty reality tu jsou redukovány na jejich znakovou podstatu.
K relativní nezávislosti díla na skutečnosti přispívá důsledná plošná projekce objemů a konstruktivní přístup, jenž využívá kombinace hranatých útvarů s oblinami, což se při lineárním charakteru kresby zračí v kontrastu přímek, respektive úseček s křivkami. Tento protiklad, zdůrazněný v některých partiích náznakem stínování, pomáhá pomocí neiluzivních prostředků vytvářet nehluboký prostor a navozuje pocit plastičnosti zobrazených forem. Vzniká tak napětí, které známe rovněž z Procházkových malířských děl té doby, v nichž je ovšem navíc stupňován kontrastní barevnou orchestrací díla. Ale také v obrazech Antonín Procházka v sobě nezapřel kreslíře. Kresba, jak je to zjevné v našem případě, umožňuje nahlédnout do tvůrčí dílny umělce daleko důvěrněji a vysledovat vlastnosti jeho talentu v autentičtější podobě, aniž je zahladily následné fáze tvůrčího procesu.
Tužková kresba Hlava ženy je v nastíněném smyslu ukázkou nejen charakteristických znaků výtvarného vyjadřování Antonína Procházky, ale řadí se zároveň k typickým dokladům rané etapy české kubistické kresby vůbec.
Výrazný malíř, grafik a ilustrátor, čelní představitel českého moderního umění první pol. 20. stol. Studovat začal na UPŠ v Praze v ateliéru E. Dítěte, odkud pokračoval na AVU v ateliérech V. Bukovace a H. Schwaigera. Jako řada jeho horlivých vrstevníků nebyl spokojen s akademismem, takže školu nedokončil a raději odjel do Berlína s E. Fillou a B. Feiglem odkud pokračovali do dalších evropských metropolí seznámit se s aktuálními malířskými trendy. Po návratu domů v r. 1906 uspořádal společně s E. Fillou svou první výstavu. Vystavoval jako host na obou výstavách Osmy (1907 a 1908). Jeho tvorba založená na smyslu pro výraznou barevnost odpovídala zprvu i orientaci malířů Osmy. Procházka se nejvýrazněji projevuje ve vitalistické linii kubismu, oživeného primitivismem. Jeho obrazy vynikají skladebností a skládankovitostí, které mají charakter radostné hry. Současně je u něj důležitá bezprostřední práce s haptickým materiálem barvy. Kolem roku 1923 se jeho tvorba obrací k novoklasicismu s jeho harmonizačním úsilím, posíleným ještě o jeho návraty k biblické a antické mytologii. V polovině dvacátých let maloval technikou enkaustiky, která mu strukturou i transparentností nabízela nové smyslové efekty.
Autor viz T 2/315, TD 152, V 3/628, TB 27/416, B 8/500, NEČVU 2/651, A. Kutal: A. Procházka, Praha 1959.