Olej na plátně, 82 x 65 cm, rámováno, signováno.
Neznámý umělecké kritice až do roku 2006, obraz byl přiznán Guidu Reni nezávisle na sobě akademiky Andreou Emigliani, Erichem Schleierem, Denisem Mahonem, Minou Gregori a Nicholasem Turnerem, jejichž posudky jsou k obrazu připojeny. Plátno je přirovnatelné k další verzi Panny v rozjímání, která náleží do kolekce Velkovévody toskánského z 18. stol. Dnes je v jedné soukromé sbírce V Římě, publikována D. Stephenem Pepperem v monografii o bolonském malíři (viz. Guido Reni. Kompletní dílo, Novara 1988, str. 300, č. 187, o. 174). Díky jemným rozdílům, kterými se oba obrazy odlišují ve sklonu hlavy, pozice rukou, objemu pláště, vědci plně přisuzují toto dílo Guidu Reni, zařazujíc ho do jeho pozdního období. Andrea Emiliani navrhuje zvlášt jednu dataci a to po roce 1635, kdy se Reniho dílo “obrací ke zjednodušené a zasněné malbě”. Umělcova zralejší tvorba skutečně sleduje malbu volnější, hranou v nízké tonalitě, pozoruhodně expresivní a čistou, vkládajíc zvláště do tohoto plátna ideální čistotu a krásu modlící se madony.
Mistr římskobolognského baroka, malíř a autor konceptů nástěnných maleb, studoval u vlámského malíře Denise Calvaerta a r. 1595 vstoupil do školy bratrů Carracciových, kde se již v r. 1599 vypracoval na samostatného mistra. Roku 1605 odjel do Říma, kde se dostal do přízně papeže Pavla V., kterému vymaloval soukromou kapli. Řadu let ho také podporovala vlivná rodina Borghese. Po návratu do Bologne se stal jedním z nejvytíženějších malířů. Založil si úspěšnou malířskou dílnu a ve městě realizoval řadu rozsáhlých zakázek. Brzy se stal hlavním bolognským malířem a věhlas jeho dílny se šířil zejména díky grafickým listům po celé Evropě. Reniho tvorba se po manýristických začátcích vrací k symetrii ve spojení s výrazovými momenty síly, energie a patosu. Světlá a brilantní barevnost z něj dělá typického představitele barokního ideálu. V pozdním období se kolorit Reniho palety mění, cit ustupuje melancholii a odstíny jsou temnější a odtažitější.