Tuš a akvarel na papíře, 34,5 x 44 cm, rámováno, v paspartě, pod sklem, datace 1929, signováno vpravo dole Šíma 1929.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Z posudku PhDr. Karla Srpa:
V roce 1929 vytvořil Josef Šíma soubor jednoduchých tušových kreseb, které příležitostně koloroval. Vystavil je na své samostatné výstavě v roce 1929 (Josef Šíma, Výstava nových kreseb, akvarelů, pastelů a kvašů, Aventinská mansarda, Praha, 16. 10. – 17. 11. 1929, č. k. 1 – 11, jednu prodával na 600 Kč), a některé z nich i na Jubilejní výstavě Umělecké besedy v Praze (1933), mnohé z nich reprodukoval v dobových časopisech. Jde o ojedinělý, odhmotněný soubor, soustřeďující se na nejpodstatnější rysy autorova pojetí krajiny, vyjádřené pouze několika nosnými odkazy, zde mírně nakloněným, při okrajích šrafovaným polem, nad nímž se vznášejí dva trojúhelníkovité mraky. Mezi polem a mraky je nepravidelný, zeleně kolorovaný útvar keře. Máme tak před sebou základní abecedu Šímovy poetiky, složenou z těch nejzákladnějších prvků, k nimž se bude celý následující život vracet, které nikdy jindy než v roce 1929 nevyjádřil tak prostě. Jde o unikátní prolnutí pohybující se, doslova plynoucí přírody, kterou nikdo jiný ve dvacátém století nevyjádřil v tak nosných obrysech, jež jsou uzavřené do pevných nepravidelných lineárních útvarů, do nichž zasahuje mírné zhmotnění, dosažené prostřednictvím šrafování. Prvkem, který diváky neustále přitahuje, je stín, jenž vrhá keř na pole, jež je výrazem nepřítomného světla. Šíma pracuje s krajní prosvětleností, do níž zapojuje zrakovou kvalitu prázdného papíru. Na kresbě Šíma přesvědčivě dokazuje, že se stačí vyjadřovat jen nejnezbytnějším výrazem, aby byla dosažena vnitřní komplexnost a soudržnost. Šíma zde dosáhl jedné z nejvýraznějších poloh svého kreslířského umění.