Olej na dřevěné desce, 38,5 x 42 cm rámováno, datace – 1903, nesignováno, opatřeno odborným posudkem PhDr. Mgr. Michaela Zachaře.

Publikováno:
Roman Prahl, Marie Rakušanová, Karel Srp a Petr Wittlich, Antonín Slavíček 1870 – 1910, Praha 2004, reprodukováno na str. 104.

Komentář PhDr. Mgr. Michaela Zachaře:
Nezastupitelnou částí Slavíčkova odkazu jsou vedle krajin i městské motivy. Zatímco Bechyně či Kutná Hora zůstaly jednotlivou inspirací, stala se Praha v době počínající asanace jedním z ústředních témat malířovy práce. Vzdělaný, hloubavý a nesmlouvavý umělec se trápil nezměrnou ztrátou mizejících architektonických památek, avšak zároveň se dokázal nebývale koncentrovat a napřímit svůj výtvarný talent k naprosto mimořádnému ztvárnění míst, jimž čas nedopřál setrvat v dosavadní tvářnosti. Obdobná situace se opakovala zhruba o století později, kdy starobylý hlinecký Betlém pomalu mizel před očima a z původních chalup stála již jen hrstka. Vedle starých fotografií coby důležitého dokumentu k rekonstrukci celého okrsku se i obrazy Antonína Slavíčka malované krátce po roce 1900 staly potřebnou inspirací k obnově vzácného místa. Autorovy plenéry malované spontánním, ale přehledným rukopisem, nepostrádajícím smysl pro věrohodnost malebného motivu, vznikaly na počátku jeho vysočinského pobytu v letech 1903 až 1906. Malíř uměl skvěle vystihnout typiku chalup s růzností omítek a střech, ráz jejich užívání, a tak nikoli popisně, nýbrž mentálně zachytil navěky tehdejší situaci. Dnes je naštěstí tzv. Betlém v Hlinsku, tedy soubor několika desítek chalup převážně z 18. a 19. století, památkově chráněn jako vesnická památková zóna a požívá zájmu příchozích z blízkého i vzdáleného okolí. Jednotlivé chalupy jsou příkladně renovovány a užívány způsobem přiměřeným jejich povaze i technickému stavu. Krásný Slavíčkův obraz byl vystaven na malířově retrospektivě v pražské Městské knihovně roku 2004 a je barevně reprodukován v doprovodné knize.

Malíř krajinář, studoval u J. Mařáka na akademii v Praze. Jeho tvorba představuje jednu z nejosobitějších reakcí na radikální proměny evropského malířství 2. poloviny 19. století, které českému umění otevřela např. Chittussiho krajinomalba. Bytostná malířskost, stále více se uvolňující práce s barvou, barevnou skvrnou a světlem přibližuje jeho tvorbu impresionismu. Příznačným rysem jeho tvorby však je zároveň směřování k expresi a psychologickému, citovému prohloubení námětu. Častá melancholie jeho krajin a městských scenérií odkazuje i k jeho přináležitosti ke generaci, jejímž východiskem byl symbolismus.
Autor viz T 2/459, TD 167, 224, TB 31/129, B 9/644, NEČVU 2/755.