Olej na plátně adjustovaném na kartonu, 52 x 62 cm, rámováno, datace 1908, signováno vlevo dole A. Slavíček 1908.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Opatřeno expertízou a restaurátorským průzkumem ak. mal. Zory Grohmanové.
Vystaveno:
Jubilejní výstava Antonína Slavíčka, S.V.U. Mánes, budova Mánesa, Riegrovo nábřeží (dnes Masarykovo nábřeží v Praze), únor – březen 1932, č. kat. 192, opatřeno výstavním razítkem.
Komentář PhDr. Karla Srpa:
Léto 1908 věnoval Antonín Slavíček pobytu v malé vesničce Oldřichovec. Jeho pobyt je bohatě korespondenčně doložen v dopisech s prof. Gollem, s Augustem Švagrovským nebo farářem Selicharem. Příznačné pro řadu listů není jen typické Slavíčkovo rozpoložení, pohybující se v krajním citovém rozpětí, ale dopisy provází i četnost žádostí o zápůjčku peněz. Z Oldřichovce pochází množství pláten. V dopise Švagrovskému napsal: „Pracoval jsem dosti – Od velkých pláten zašel jsem si na menší a subtilnější – a z některých mám trochu radosti, že jsou to ony momenty, jež jsem při práci prožil….“ (A. Slavíček, Dopisy, Praha 1954, s. 132). Přestože je z období pobytu v Oldřichovci v literatuře podchyceno již dost pláten, zdaleka zřejmě ne všechny. Některé jsou podložené korespondencí (jako obraz, který prodávala Europeanarts v minulém roce), jiné výstavami. Zřejmě budou ještě existovat i obrazy, které nebyly podchycené vůbec. Tento obraz měl na sobě razítko, že byl vystaven v Mánesu na jedné z vůbec největších Slavíčkových retrospektiv, v roce 1932 (č. k. 192). Slavíček sice v Oldřichovci střídal formáty, ale jeden se v jeho práci z tehdejších měsíců vyskytoval nejčastěji – 52 x 62 cm. Byl to typizovaný formát, na nějž rád maloval, vycházející z formátu lepenky. Co je rovněž pro pobyt v Oldřichovci příznačné je, že i vedle signatury Slavíček často uvedl datum. Obraz odpovídá tehdejšímu stylu Slavíčkovy malby, kdy prudce ubíhající pole zprava náhle ukotvil ojedinělým stromem vlevo, aby šedomodrou oblohu volně rytmizoval plynoucími mraky. Dramatičnost popředí Slaviček vyvážil horizontální cestou s alejí stromu ve středním plánu obrazu. I když obraz byl malovaný přímo před krajinou, je zřejmé, že úzce pocitově rezonoval s autorovou psychikou. V mysli, již měl Slavíček určitou kompozici, kterou hledat, přičemž barevné rozpoložení mu poskytla příroda sama, nic metaforicky nenadsazoval. S obrazem Žito lze srovnat jeden obraz, který byl reprodukován pod katalogovým číslem 409 v Tomešově monografii-soupisu, jenž nebyl dosud zachycen v žádném z předcházejících soupisů, jenž zachycuje žitné pole, avšak bez stromu vlevo. Lze předpokládat, že oba obrazy vznikly současně během jednoho sezení. Tomeš však k němu neuvádí žádné údaje a tento obraz je dnes v neznámé sbírce.
Co je na Žitu přitažlivé je stahování krajiny jen do jednoho pole, jsoucího až na horizont, jak naznačuje větší část obrazu, a její náhlé uvolnění v části levé. Tento dynamický akcent vytváří silné kompoziční pnutí, určující charakter celého obrazu.
Styl Slavíčkovy malby z období Oldřichovce je z obrazu okamžitě patný.
Autor viz T 2/459, TD 167, 224, TB 31/129, B 9/644, NEČVU 2/755.