Olej na plátně, 78 x 62,5 cm, rámováno, datováno 1922, signováno vpravo dole V Š 22, zezadu na plátně nápis Toto je po Marvánkovi, zezadu na rámu č. soupisu 62 b.
Zezadu opatřeno výstavním razítkem Mánes 1935.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Rey Michalové, PhD.
Vystaveno:
Václav Špála, Souborná výstava, IX. výstava Klubu výtvarných umělců Aleš v Brně, Umělecko-průmyslové museum v Brně, listopad 1922
Souborná výstava díla Václava Špály, 1. březen – 10. duben 1935, Budova Mánesa, č. k. 64a („U Vltavy“)
Národní umělec Václav Špála: Posmrtná výstava, SVU Mánes Praha, září - listopad 1947, č. k. 81 („Vltava u Ouholic“)

Komentář PhDr. Rey Michalové, PhD:
Posuzované dílo patří mezi Špálovy špičkové a reprezentativní obrazové realizace z období po I. světové válce, tzv. „prvního poválečného období“, kdy autor byl členem jednoho z vůdčích poválečných uměleckých seskupení – skupiny Tvrdošíjní (1918-1923, spolu s J. Čapkem, Vl. Hofmanem, R. Kremličkou, O. Marvánkem a J. Zrzavým). Jedná se o okouzlující krajinomalbu, které si velice cenil i sám malíř, protože jí ve svém soupise přiřadil vysoké hodnocení /// – „prima vzácné“.
Kromě výsostných uměleckých kvalit je toto dílo pozoruhodné hned dvakrát: jde o sběratelský unikát tím, že Špála pro svou malbu využil plátno od svého kolegy z Tvrdošíjných, předčasně zemřelého Otakara Marvánka (1884-1921), jehož „Podzimní krajina“ (pravděpodobně nedokončená) tvoří zadní stranu posuzovaného obrazu. Současně má „Vltava u Ouholic“ výtečný původ, protože prošla majetkem tří předních sběratelů umění české meziválečné avantgardy. Nejprve obraz vlastnil PhDr. Václav Nebeský (1889–1949), přední výtvarný teoretik (teoreticky vystupoval také za skupinu Tvrdošíjných), estetik a kritik, který se zejména v počátcích svého pařížského pobytu (1924-1936) věnoval také obchodu s uměním. Poté se dílo dostalo k Dr. Hugo Feiglovi (1889-1961), který vedl nejvýznamnější pražskou soukromou galerii v době první republiky v Paláci Riunione Adriatica (Adrie) na Jungmannově třídě 38. Ten ho zjevně prodal (1937) Dr. Ing. Františku Fabingerovi (1898-1968), generálnímu řediteli československých závodů těžkého strojírenství ve Vítkovicích.
Stanislav Kostka Neumann označil Václava Špálu za „ryzího malíře“, jehož obrazy jsou barevnými písněmi. Karel Teige ho roku 1920 nazval „lyrikem přírody, (…) hlasatelem slunce a života“, opojeného barvami radosti. Tato slova by se dala použít i pro charakteristiku obrazu „Vltava u Ouholic“. Je to dílo, které vzniklo v plenéru (tento fakt dokládá Špálovo krajinářské mistrovství!) z okouzlení blankytným souzvukem země a nebe v zrcadle vodní hladiny. Mistrně vyjadřuje krystalickou čistotu vzduchu a průzračnost vody za krásného letního dne. Má velmi sofistikovanou kompoziční skladbu, kdy vegetace rámuje daleký průhled, který se divákovi otevírá na partii Vltavy a táhlý terén v zadním plánu. Výrazné zelené tóny dominující v noblesní barevné skladbě signalizují, že Špála vstupuje do tzv. „zeleného období“ (1923-1926).
Řád z kubismu odvozených forem a kolorismus fauvistického rázu proměnil Václav Špála v naprosto originální a nezaměnitelný výtvarný výraz, v oblasti české krajinomalby jeden z nejpůvodnějších.

Malíř a ilustrátor, spolutvůrce specifické české lyrické verze kubismu. Studoval krátce na AVU v Praze u prof. V. Bukovace a F. Thieleho, podstatně jej však orientovalo Munchovo umění, fauvismus a kubismus. V r. 1911 se stal spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců, r. 1917 Tvrdošíjných, reagujících na kubismus programově, ale vytvářejících již jeho svébytné verze. Proto se také Špála cítil blízkým J. Čapkovi. Po roce 1920 si formuloval svůj specifický rukopis, způsob práce s nelomenou barvou a jednoduše konstruovaným prostorem budovaným širokými tahy štětce. V jeho díle se také v té době ustálily typické náměty smyslově a citově pojatých zátiší a krajin s řekou z okolí Berounky a Otavy. A. Matějček: V. Špála, Praha 1948, J. Kotalík: V. Špála, Praha 1972.
Autor viz T 2/549, TD 187, V 4/324, TB 31/325, B 9/733, NEČVU 2/836, 2/1019.