"Olej na plátně, 52 x 73,5 cm, rámováno, datace - 1909, signováno zezadu ŠVABINSKÝ, zezadu štítek Waldesovy obrazárny č. 1016 a štítek Krajské galerie Gottwaldov č. 170., na rubu značeno DO 450.
Provenience:
Waldesova obrazárna;
Restituce z Krajské galerie Gottwaldov.
Obraz představuje variantu definitivní kompozice, nacházející se dnes v Památníku Maxe Švabinského v Kroměříži (Léto - Žlutý slunečník, 1909, olej, plátno, 233 x 205 cm). Plátno, které vzniklo mezi květnem a červencem roku 1909 ve Švabinského pražském ateliéru, označil Šalda na jarní členské výstavě Mánesa v roce 1911 za „nejbrilantnější obraz výstavy”. Důležitost motivu v kontextu Švabinského tvorby dokládá celá řada studií a skic, v nichž Švabinský řešil otázku výtvarného vystižení horkého letního dne, prodchnutého slunečním svitem. Hru světla a stínu studoval v plenéru Rajské zahrady na rozhraní Vinohrad a Žižkova podle živých modelů.
Zatímco na definitivním plátně a řadě studií zobrazuje Švabinský dvě postavy - jednu sedící a druhou stojící, představuje tato práce výsek definitivního plátna, zachycující pouze postavu sedící dívky. Nahá dívka klečí na dece ve stínu lípy, zatímco si upravuje své plavé vlasy. Od plochy velké, indigově modré látky se odráží volně položené meruňky, zavřený žlutý slunečník a v rohu stojící zlatý bažant. Valéry žluté se dále opakují na těle nahé ženy, modrá barva na obloze. Při srovnání obou pláten je patrné, že tato menší varianta působí živějším kolorističtějším podáním komplementární žluté a modré, což jí dodává větší modernost než definitivnímu zpracování obrazu z Kroměříže.
Motiv, představující oslavu Švabinského milovaného léta a ženské zralosti, naznačuje Švabinského „návrat k přírodě” z šera budoárů. Prozatím tu však stále setrvávají luxusní atributy, jako hedvábná interiérové drapérie, střevíčky nebo vyšívaný slunečník. V kontextu Švabinského tvorby naznačuje námět Švabinského umělecký přerod od secesního symbolismu směrem k novému uměleckému projevu po stránce obsahové i výtvarné. Tlumený souzvuk fialové a modré z Chudého kraje se tu proměnil v zářivou kompozici žluté a modré. Snad poprvé se tu také objevuje odlišný ženský typ: oproti zasněným secesním bytostem nastupuje kyprá tělesná konstrukce a smyslové uchopení zralého ženského těla. Tato proměna může souviset s obecným vitalistickým proudem oslavy života a nástupem nového figurálního typu, který do Prahy na jaře roku 1909 přinesla výstava francouzského sochaře Antoina Bourdella, jež se promítl například také do Štursovy produkce. U Švabinského tu existuje také osobní spojitost: v této době pomalu opouští jako model i ženu svou první manželku Elu, oduševnělou melancholickou bytost a obdivně vzhlíží ke kypré a veselé ženské bytosti, jejíž ztělesnění posléze nachází ve své druhé ženě Anně.
Přední český malíř a grafik, studoval u M. Pirnera na AVU v Praze, později na své alma mater vedl grafickou speciálku a byl na ní jmenován profesorem. Jeho dílo se odvíjí od symbolismu a impresionismu, který poznamenává také jeho smyslový vztah k přírodě a ženské postavě. Byl dokonalý kreslíř a rytec s velkým smyslem pro detail. Jeho tvorbu charakterizuje zejména dobově příznačná kolorovaná perokresba Splynutí duší z roku 1896, kvintesence českého ""fin de siecle"", olej Chudý kraj z roku 1899, plně postihující atmosféru české secese, z jejíhož názoru vyšel, a návrhy na barevná okna katedrály sv. Víta v Praze. Byl vynikající kreslíř neobyčejné technické zručnosti. Za skutečně působivou dobu od roku 1897, kdy vznikl jeden z jeho prvních leptů až do roku 1961, kdy své grafické dílo uzavřel litografií Amaryllis u moře, prošla jeho grafika mnoha tvůrčími obdobími. Proslul také jako tvůrce portrétní galerie ""českého slavína"", zahrnující klasiky české literatury, výtvarné umělce, vědce, ale i politiky. Zpodobnil však i osobnosti světové. Další oblastí jeho zájmu byla krajinářská kresba a grafika navazující na pozdní impresionismus osobitého luministního ladění.
Autor viz T 2/573, 2/781, TD 191, 224, V 4/393, 6/440, TB 32/330, B 10/23, NEČVU 2/848."