Posuzovaný obraz až expresionistického výrazu vykazuje znaky vyzrálé Trampotovy tvorby. Spatřujeme v ní zaujaté, upřímné úsilí umělce toužícího po sebevyjádření vzdor úskalím životního předurčení. Trampota jezdil po roce 1918 častěji i do západní Evropy a oblíbil si zejména normandské břehy a zvláště Etretat, kde malovali s oblibou i slavní francouzští impresionisté. Tam konečně, po zprvu limitovaných nábězích a prvním kvalitativně dobrém rozmachu na Chotěbořsku, nabral sílu k velkým koncepcím. Ani tomuto obrazu nelze upřít jistou exaltovanost emoce vtělené do zvláštní atmosféry v napětí volné přírody v rozpuku. Nejde přitom o žádný prvoplánový literární či symbolický podtext, nýbrž o extrahovaný smysl postihnout obsah viděného obrazu. Koloristické kvality zde zřetelně a sugestivně dokládají Trampotovo mistroství.