Olej na dřevěné desce, 90 x 47,5 cm, rámováno, datace 1909, signováno vpravo dole JU 9.
Konzultováno se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti.
Jedna z nejsilnějších a nejoriginálnějších osobností českého výtvarného umění z konce 19. a počátku 20. století. Malíř a grafik s osobitým výtvarným projevem studoval u prof. F. Čermáka na pražské akademii. Počátky jeho tvorby jsou spjaty s tříletými studiemi na akademii v Mnichově, kde sbíral cenné podněty u prof. N. Gysise a později u o. Sitze. po krátkém pražském období spojeném se zápisem u M. Pirnera se na konci 80. let vrací do své domoviny na Moravské Slovácko, které svým koloritem a zvyky zastane jeho hlavní inspirační zdroj. Díky osobnímu vztahu ke kraji, v němž vyrůstal, vytvořil Uprka plátna, jež podávají velmi pravdivé pohledy do života jedné krajiny, jejích lidí i jejích přírodních situací. Jeho živoucí obrazy uchovaly vizuální specifika regionu pro další generace. Na přelomu let 1892–93 pobýval v Paříži, což výrazně proměnilo jeho malířské uvažování a samozřejmě i jeho tvorbu. Podobně jako v té době tvořící impresionisté, k nimž byl v Čechách řazen, řešil v malbě otázky světla a účinky čisté barvy. Od poloviny 90. let se jeho hlavním výrazovým prostředkem stala prosvětlená paleta a zejména barevná skvrna, dávající obrazu lehkost a průzračnost. Po roce 1890 se dá v jeho tvorbě objevit náladová verističtější forma, která vyústí na přelomu století v impresivní vazbu, jež se stane signifikantní pro jeho autorský rukopis. Často jsou v jeho virtuózních tazích štětce skvrny velké dva až tři centimetry. Ve svém vrcholném tvůrčím období dosáhl Uprka harmonie mezi objektivní a subjektivní složkou díla, protože vyváženě propojil popisnost se zprostředkováním svého dojmu. Z jeho vrcholných děl vyzařuje radost z barev, pohybu, ruchu, z projevu vitálních sil a životní optimismus. Nejplodnější a nejintenzivnější léta v tvorbě i životě Joži Uprky představují 90. léta 19. a první desetiletí 20. století. Poté, co v roce 1894 na pařížském Salon de la Société des artistes français obdržel čestné uznání za obraz Pouť u Sv. Antonínka, cestoval po celém Slovácku, hojně maloval, vystavoval a prodával. Zapojil se i do moravské spolkové činnosti, která v roce 1907 vyvrcholila založením Sdružení výtvarných umělců moravských, jehož se Uprka stal prvním předsedou.
Nabízený obraz nám představuje, jak je pro J. Uprku typické, i z výše vypsaného textu, civilní pohled do života lidí, do jejich každodennosti. V tomto případě se nám představuje žena oděná do kroje, tedy toho nejvíce slavnostního oděvu. Jedná se, jak napovídá již název díla, o ženu z kraje Myjava. Ta byla vždy především evangelickým krajem, a to se také projevuje v podobě kroje. Jednoduchost tohoto kroje byla vždy v protikladu s barevností a zdobností krojů z ostatních, katolických krajů. Zde, na nabízeném díle, můžeme vidět snad nejtypičtější variaci tohoto lidového oděvu, a to modro-bílou kombinaci kroje.
Autor viz T 2/622, TD 201, V 4/496, TB 33/587, B 10/345, NEČVU 2/881.