Výstava Na okraji ráje má za cíl představit zjev současného českého výtvarného světa Vladimíra Hanuše a jeho dílo v duchu nejaktuálnějších, ale zároveň dlouhodobě zrajících postupů a myšlenek, které autora provází, tedy že forma světa kolem nás není pevná, ale v pohybu. Prostor a energie v něm má vždy svůj odraz a stopu.



Hned po absolvování pražské akademie v roce 1994 se Vladimír Hanuš vrátil do svého rodného kraje v podhůří Orlických hor. Zde stranou uměleckého provozu se od té doby kontinuálně odvíjí jeho tvorba. Přes veškeré obtíže spojené s životem v regionu jej nepotkalo to, co mnohé jiné malíře, kteří po škole odešli mimo centrum, aby je po čase existenční potíže a nezájem okolí přiměly rezignovat na svou tvorbu. Hanuš, který začal studovat později a v době ukončení akademie byl již hotovým umělcem, měl už tehdy jasnou představu o svém budoucím životě a umění. Návrat na Rychnovsko – nejdříve do Skuhrova nad Bělou, pak do Kvasin do starého mlýna, který v roce 1998 podlehl přívalové povodni, a nakonec do rodinného domku, který si postavil na polosamotě nad vsí Debřece nedaleko Skuhrova – pro něj byl důležitou podmínkou a doslova předpokladem jeho další práce. Uvědomoval si, že může být vykoupen i tím, že v jistých obdobích se bude muset živit i něčím jiným než svým uměním. Několik let pak opravdu pracoval jako fotograf v místních novinách a krátce i v dalších zaměstnáních, které s uměním nemají nic společného. Ale rodinné zázemí, bohatý duchovní život, v němž důležitou roli hraje hudba a poezie, kterou i sám píše, a zejména každodenní fyzické prožívání krajiny mu vždy pomáhaly překonávat materiální těžkosti. A představují i základ a oporu jeho umění, které nepotřebuje vnější impulsy z aktuálního dění na výtvarné scéně, jemuž je ostatně dosti vzdáleno.



V Hanušově tvorbě, velmi konzistentní a sevřené, lze vysledovat několik trvale přítomných principů obsahových i formálních. Je to například specifická barevnost, často velmi intenzivní, kdy barvu pojímá jako zdroj energie proudící z obrazu směrem k divákovi, dále reflexe vlastních snů, osobitá spiritualita či odkazy ke krajině nebo k létání, kterému se kdysi věnoval jako pilot větroňů a dodnes se o něj zajímá. Tyto principy se v jednotlivých obdobích jeho práce objevují a pak zase mizí, aby se za nějaký čas vynořily v poněkud pozměněné podobě či v jiném kontextu. Platí to i pro konkrétní motivy, např. oblé plošné útvary s rozestřenými okraji nebo různé typy ornamentálních struktur. Díky tomuto způsobu práce má Hanušova tvorba onu zmíněnou vnitřní jednotu a zároveň i jasně patrný vývoj. Při retrospektivním pohledu lze dokonce konstatovat, že téměř každý rok přichází s novým cyklem obrazů. Zároveň platí, že v každém novém období jako by byla obsažena i všechna předchozí. Nebo jinými slovy: zdá se, že v jeho tvorbě lze vypozorovat jistou gradaci, kdy se stále vrací ke svým podstatným tématům a motivům a pokaždé je dokáže uchopit ještě jinak a se stále větší výrazovou silou.



Jedna z těch výraznějších změn, zhruba vyznačující i časový horizont této výstavy, přišla v roce 2005. Rozsáhlý cyklus Otisky krajin z předchozího roku byl založen na živém gestickém rukopisu přes sebe vedených tahů štětce, od té doby však začaly převažovat větší plochy barev. Na počátku barva pokrývala celou plochu plátna, pak se objevila základová bílá, která postupně zabírala stále více formátu obrazu. Naopak ony obrazce nepravidelně oblých tvarů se zmenšovaly a nabývaly na rozmanitosti v barvě a rukopisu, od hladkých po vnitřně strukturované, od sytých a nabitých vnitřní energií po transparentní, od plných po obrysové a dokonce je vytvářel v jiném materiálu – barevném plexisklu, které předstupuje před obrazovou plochu. Tato různorodost mu umožnila rozšířit i způsoby jejich vzájemného vztahování. Začal pracovat s jejich překrýváním a barevnými průniky, což se pak u plexiskel s jejich barevným světlem dostalo ještě další rozměr, když barva se do obrazu dostává jiným, nemalířským způsobem. Jindy pracuje s efektem protisvětla, jež diváka oslňuje a v němž se předměty doslova rozpouští. Světlo také vytváří ony aurální okraje polí, v nichž se někdy proměňuje jejich barevnost. A někdy je k barevnému tvaru – oblaku přiřazen i jeho šedý transparentní stín v základní, pro Hanuše velmi důležité dualitě země – volný prostor, respektive zemská tíže – vznášení se či létání. Jinou verzí této duality je vztah oblak – pole, a sice ve významu skutečného pole, nebo – jak se někdy objevuje v názvu jeho obrazů – „těla krajiny“. Hanuš se samozřejmě již dávno odpoutal od předobrazu reálné krajinné scenérie a jeho obrazy a objekty se staly jakýmisi abstraktními modely situací. Zároveň ale nemusí být nutně a vždy doslovným záznamem prožitého, ostatně pojem „model“ odkazuje k budoucnosti jako něco potenciálně možného. V případě jeho prostorové tvorby, která tvoří druhou linii jeho díla souběžnou s tou malířskou, je dokonce „model“ klíčovým termínem. Od svých studií na pražské akademii totiž vytvářel konstruované objekty téměř architektonické povahy, které byly výtvarnou parafrází určité situace či dynamického děje. Nabývaly různé podoby od raného klíčového objektu Místo (1991), jehož základem byl komplikovaný průnik krychle tvořené pravoúhlým rastrem bílých špejlí a diagonální struktury různobarevných plastových brček, přes monumentální Místo, nad kterým jsme (kroužíce) zprůhledněli z roku 1997 na kruhovém půdorysu až třeba po počítačové vizualizace landartových intervencí do krajiny v okolí svého domu. Nejčastěji však jde o drobnější konstelace různých lineárních a třírozměrných prvků, v nichž klíčovou roli sehrává právě barevné plexisklo jako Hanušův erbovní materiál.



Jednu z oněch modelových dynamických situací lze vypozorovat i na obrazech z poslední doby, které jsou představeny na této výstavě. Souvisí s již zmíněným přibýváním bílé. Obrazce jsou často asymetricky rozmístěny v horní polovině formátu, někdy přímo přimknuty k jeho hornímu okraji, jako by popíraly klasické principy malířské kompozice. Obrazu pak dominuje bílý podklad jako symbolické vyjádření nekonečného prostoru. Tyto obrazy lze interpretovat jako další z Hanušových návratů k motivu vznášení se a stoupání v celé škále otevřených významů, odvozených z jeho zkušenosti s létáním, z jeho snů, nebo událostí v krajině. Asi nelze očekávat, že by se Hanušova tvorba někdy v budoucnosti rozplynula v „nirváně“ bílého monochromu, na to je až příliš bytostným malířem a koloristou. Spíše bude následovat další z jeho typických vývojových posunů, integrujících něco z jeho předchozí tvorby. Ale samotná trajektorie jeho umění, odvíjející se mezi abstraktním a figurativním pólem jen na základě své vnitřní logiky, je stejně zajímavá jako vlastní výstupy ve formě jednotlivých obrazů a objektů. A to i z toho důvodu, že podobně jako létání na větroních opisuje pohyb po stoupavé spirále ke stále komplexnějším a výtvarně působivějším syntézám.



Text: Marcel Fišer