Muláž, 56 x 35 cm, v plexi kazetovém rámu, datace 1936 – 1976.

Opatřeno odborným posudkem PhDr. Jaromíra Typlta.

Publikováno:

Typlt Jaromír, Ladislav Zívr, Kant, Praha 2013, s. 389, kat. č. 483.

Z Posudku PhDr. Jaromíra Typlta:

Dílo nazvané Muláž – Bios I se vyznačuje velmi zvláštní datací: 1936–1976. Tak si dobu jeho vzniku vymezil sám Ladislav Zívr na lístku v osobní kartotéce svého sochařského díla, kterou si vedl s neobyčejnou pečlivostí. Zpětnou dataci do čtyřicet let vzdálené minulosti tedy rozhodně nezvolil náhodně.

Dá se předpokládat, že do této práce by mohl být přímo včleněn i nějaký prvek, kterým se Zívr zaobíral už ve 30. letech, v období svých nejradikálnějších experimentů. Pro jeho tehdejší asambláže, surrealistické objekty a plastiky z nezvyklých, záměrně občas i z pomíjivých materiálů, by se v meziválečném českém umění našlo srovnání snad jen u části tvorby Zdeňka Rykra nebo Vincence Makovského. „Měli jsme být přijati do surrealistické skupiny a sešlo z toho tenkrát pro jakési nedorozumění Chalupeckého se Štyrským,“ připomínal Zívr opakovaně – zde v deníkovém zápisu 16. 4. 1958 –, proč se jejich autorský okruh, tvořený ještě malíři Františkem Hudečkem, Františkem Grossem a Václavem Bartovským, nestačil v kontextu českého surrealismu dostat včas do širšího povědomí. To byl asi i jeden z důvodů, proč historici umění i sběratelé umění začali tyto surrealisty sdružené okolo teoretika Jindřicha Chalupeckého výrazněji doceňovat teprve se zpožděním mnoha desetiletí.

Ladislava Zívra přitom za jeho tvorbu už ve druhé polovině 30. let vyzvedával například režisér E. F. Burian nebo Karel Teige. Z dnešního pohledu se Zívr svou kvalitou rozhodně neztrácí ani vedle těch nejznámějších jmen českého surrealismu, jak mohli diváci posoudit například na významných přehlídkách Český surrealismus 1929–1953 v Galerii hlavního města Prahy (1996) nebo Krása bude křečovitá: Surrealismus v Československu-1933-1939 v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou (2016).

Naprostá většina jeho zachovaných surrealistických děl z let 1934–1938 byla zakoupena do veřejných uměleckých sbírek, takže pro soukromé sběratele je toto Zívrovo období prakticky nedostupné. Tím pozoruhodnější je proto Muláž – Bios I, budeme-li na základě údaje z kartotéky u tohoto díla vycházet z předpokladu, že Ladislav Zívr v roce 1976 zpětně sáhl po konkrétnímu tvaru, který si uchovával z času svých surrealistických experimentů, a vsadil ho do nově vytvořené kompozice.

Bylo to možné díky technice tzv. muláže, kterou ve 30. letech považoval za jeden ze svých hlavních přínosů: „Surrealistické techniky jsem obohatil o vlastní objevy muláží a kreáží. Spojoval jsem přírodní nálezy s tekutou sádrou v díla imaginativní fantastické působivosti,“ popsal proces vzniku ve svých Vzpomínkách, dokončených v roce 1977. A když si hlavní prvky Muláže – Bios I porovnáme s často reprodukovanou černobílou fotografií muláže z roku 1936, která se bohužel nezachovala, je zjevné, že jsou to tvary podobného druhu: mají v sobě něco zvláštně vzdutého, pučivého a rozpínavého, co nás poněkud zneklidňuje svým osamostatněným životem.

Surrealisté vysoce hodnotili, když dílo vzniklo na podkladě „nálezu“, který v autorovi i v nás spouští volnou hru představivosti, a Zívr si takové nálezy z přírody přinášel velmi často.

Uchovával si je a rád se jimi inspiroval. K samotné technice muláže se ale nevrátil dřív než v posledních měsících roku 1976, kdy – snad i pod vlivem toho, že si právě tehdy oživoval svoje surrealistická léta ve vznikajícím rukopisu Vzpomínek – v krátkém sledu vytvořil muláží hned sedm.

A Muláž – Bios I mezi nimi zaujímá zvláštní místo právě díky oné dataci, ostatní muláže už přímý vztah ke 30. letům nenaznačují. Podle deníku vznikla zřejmě 25. října 1976 a barevně byla dotvořena polychromií 13. prosince, jak potvrzuje zápis spojený i s prvním ohlasem ze strany umělcovy ženy: „Polychromuji muláže a Jitka je překvapena vzhledem těchto originálních kreací. Je to asi něco nového proti konvenčnosti dřívější tvorby.“

Po dokončení získal Muláž – Bios I do své soukromé sbírky jeden ze Zívrových osobních přátel – jeho jméno je na kartotéčním lístku zaznamenáno rukopisem Jitky Zívrové. Sám jsem se s dílem v rámci této sbírky setkal ještě v průběhu přípravných prací k monografii Ladislava Zívra v roce 2010, kdy ho také pro knihu fotografoval Ondřej Polák. Snímek a popisné údaje k muláži jsou otištěny v soupisu Zívrova sochařského díla pod katalogovým číslem 483. Nejen o pravosti, ale i o významu této práce Ladislava Zívra tedy nemám žádné pochyby.