"Patinovaná sádra, 27 x 8 x 6 cm, datace 1942.
Publikováno:
Jaromír Typlt, Ladislav Zívr, Kant, Praha, 2013, soupis č. 65.
Komentář PhDr. Jaromíra Typlta, autora monografie:
Zívrovy Družičky – sochař sám je původně pojmenovával také jako Dvě ženy a mluvil o nich jako o díle „spiritualistickém“ – vyznačují počátek jeho spolupráce se Skupinou 42. Plastika byla vystavena v březnu 1943 na vůbec první skupinové výstavě v Nové Pace a zaznamenala velký úspěch u Jindřicha Chalupeckého, který sochaři napsal: „Drůžičky – jsou neliterární a pathetické – tudíž je to ono!“ (14. 3. 1942) Okouzlen byl i mladý teoretik Jiří Kotalík, který si ihned na této výstavě u Zívra objednal odlitek skici, jak o tom svědčí zápis ze 17. 3. 1943, otištěný v knize Deníky 1943–1944 (Praha: Národní galerie 2012, s. 100). Práci na díle pak potvrzuje zápis ze 7. 4. 1943: „Vymáčkl jsem dnes dvě skici „Dvou žen“ Kotalíkovi a docentu Maršálkovi. Formu rozbiji.“ Nabízené dílo je odlitkem této skici, který Zívr provedl v sádře a opatřil velmi uměřenou, ale působivou polychromií. V soupisové části monografie Ladislav Zívr (Praha: Kant 2013) je dílo vedeno pod číslem 65. Vzhledem k tomu, že autorovy sochy a objekty ze 30. a první poloviny 40. let se buď nedochovaly vůbec, nebo jsou zastoupeny ve veřejných sbírkách, nabízí se tu ojedinělá příležitost zakoupit si do sbírky dílo „jediného sochaře v celé své generaci“ (Jindřich Chalupecký) z takto významného období.
Jeden z nejlépe hodnocených českých sochařů 20. stol., studoval Odbornou keramickou školu v Bechyni a poté UPŠ v Praze u H. Johnové a L. Drahoňovského. Ve své tvorbě volných, reliéfních a portrétních plastik prošel několika vývojovými obdobími - pozdním kubismem, surrealismem, gutfreundovským civilismem a symbolicky laděným spiritualismem. Ve třicátých letech Zívr operoval s lehkostí tzv. principu náhodného setkání předmětů, z nichž sestavoval své uhrančivé kompozice s dramatickou atmosférou ohrožení. Známé je jeho ""Srdce inkognito"", kde se vrací ještě s dadaistickým pojetím čistého objektu, který je sestaven pouze z hotových prvků. Pro Zívra je typická fascinace smrti a asociace s organickými, přímo biologickými tvary, což potvrzuje také způsob adjustace - objekty uzavíral pod nahoře zaoblené skleněné kryty. Jeho vlastním objevem je technika muláže (kombinace přírod. materiálů a tekuté sádry). Poprvé vystavoval společně s dalšími novopackými rodáky a přáteli malířem F. Grossem a fotografem M. Hákem v prostorách D37. Společně s těmito autory se stal členem Skupiny 42, která byla ovlivněna především kubismem, futurismem a konstruktivismem. Zívr byl jediným sochařem této skupiny a jeho tvorba blízce odrážela inspiraci skupiny životem města, městskou periférií a životem obyčejných pracujících lidí. Po válce Zívr tato témata dále rozvíjel, zaměřil se hlavně na vztah člověka a stroje. V 60. letech 20. století Zívr experimentoval s abstrakcí. Zaměřoval se hlavně na přírodu a procesy v ní, geometrii nerostů a jejich fantastičností. To se promítlo do jeho tvorby obohacením soch o kontrastní a hybridní tvary. Jeho pozdější díla neodrážela pouze jeho soudobé pocity, ale především jeho celoživotní zkušenosti a poznání sama sebe. Byl také členem Umělecké besedy, Tvůrčí skupiny Radar a v letech 1942-1948 členem Spolku výtvarných umělců Aleš v Brně. Jeho tvorba vzácně spojuje ohlasy kritické i uměnímilovné veřejnosti.
Autor viz T 2/735, NEČVU 2/956."