Uhel a pastelky na papíře, 13 x 20 cm, rámováno, v paspartě, pod sklem.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Komentář PhDr. Karla Srpa:
Přestože kresba není značená, lze jednoznačně potvrdit, že jde o dílo Jana Zrzavého (pod kresbou byl přípis jeho rukou: Čertova stěna, II. Jednání (proměna). Kresba pochází z dosud málo zpracovaného úseku Zrzavého tvorby, jenž se týkal scénografie, které se autor věnoval před mnoho let před druhou světovou válkou i během ní. Scénografie představovala souběžnou oblast s jeho malířskou tvorbou. V roce 1954 Zrzavý uskutečnil scénografické řešení Smetanovy opery Čertova stěna, k němuž se vztahuje i tato kresba. Naznačuje, že měl velký cit pro materiál, který objasňuje kontrast červeného závěsu a dřevěného interiéru lesní chýše, ve kterém Zrzavý znázornil několik nejnezbytnějších rekvizit, doprovázejících děj. Jak byl důsledný ve volbě barev ukazuje monochromní interiér lesní chýše, v němž pojednal drobné předměty základními barvami. Scénografické pojetí Čertovy stěny má blízko k jeho tehdejší ilustrátorské tvorbě. Přímo dané scénické řešení se dochovalo i na snímku (viz Jana Orlíková, Karel Srp, Jan Zrzavý, Academia, Praha, 2003, s. 307). Zrzavý se scénografickému pojetí Čertovy stěny soustavně věnoval, vytvořil množství drobných kresebných návrhů, jedna z úvodních kreseb i k tomuto jednání se dochovala na souboru čtyř skic k Čertově stěně (viz Jana Orlíková, Karel Srp, Jan Zrzavý, Academia, Praha 2003, s. 307, obr. 337).
Scénografický návrh vykazuje všechny rysy Zrzavého tvorby z padesátých let, jež zároveň motivem zavěšené opony připomínají ještě jeho tvorbu z období skupiny Sursum.
Český malíř a ilustrátor, jeden z nejosobitějších českých umělců 20. století, jehož autorský rukopis, světlo vycházející zevnitř kompozice a melancholická nálada jsou poznávacím znamením jeho nejlepších prací. Studoval krátce u E. Dítěte na UPŠ v Praze, ale po vyloučení a s hlubokou nespokojeností v srdci potřeboval autoritu nebo lépe řečeno mentora, který by mu pomohl. Tím se ukázal o několik let starší B. Kubišta. Zrzavý je typickým příslušníkem druhé symbolistní generace svou orientací na niterné prožitky, svým řešením osobní situace ve světě vnímaném jako trvalé ohrožení, i svým smyslem pro ono tajemné a nevyslovitelné v životě člověka. Od r. 1910 vystavoval se skupinou Sursum, v r. 1917 se stal členem Tvrdošíjných, vyrovnává se i s impulsy kubismu. V r. 1918 pořádá svou první výstavu u Topiče a sklízí za ni zasloužené ovoce. Jeho dílo je kladně přijato a i přes drobné výkyvy se s ním bude počítat jako s malířskou veličinou první kategorie i do budoucna. Pro jeho tvorbu bylo určující setkání s dílem Mistra Třeboňského oltáře a Leonarda Da Vinciho, meritem však pro něj byla literatura, zvláště osobnost J. Zeyera, který ho fascinoval, a kterého mu pomáhala odhalovat také Z. Braunerová. Námětově se jeho tvorba podstatně obohacuje pravidelnými návštěvami Benátek a Bretaně. Jeho díla vytvořená na místě nebo po paměti pak znamenají jeho výrazný úspěch v kulturním světě. Od třicátých let se také začíná více než kdy jindy věnovat kresbě, kde nechává promlouvat i otázky náboženské, které si kladl mnohem častěji v rané fázi své tvorby. Jeho kresby také často doprovází i literární díla českých klasiků - K. H. Máchy, K. J. Erbena a oblíbeného J. Zeyera. Poslední velký impuls v jeho četné tvorbě pak znamená Řecko, které pro něj představuje sen o zlatém věku lidstva a kolébku lidské civilizace. Kromě Řecka je to také Vídeň a vídeňské Kunsthistorické muzeum, které pravidelně navštěvuje a obdivuje jeho rozsáhlé sbírky. Tvorba Jana Zrzavého zůstane trvalou hodnotou v pokladnici zlatého fondu českého umění.
Autor viz T 2/738, TD 219, V 5/215, TB 36/466, B 10/921, NEČVU 2/960.