Uhel na papíře, 41 x 33 cm, rámováno, v paspartě, pod sklem, datace 1915, signováno vpravo nahoře Jan Zrzavý 1915.
Provenience:
Ze sbírky Ludvíka Kremličky.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Komentář PhDr. Karla Srpa:
Máme před sebou skvělou, dosud neznámou kresbu, ve které se Jan Zrzavý vyrovnával se svým stěžejním motivem, jímž se dlouhodobě zabýval – Tváří Ježíše Nazarénského, kterou tentokráte pojal jako otisk na roušce Veroniky, přičemž kresbu doplnil i nápisem. Podoba tváře Krista byla jedním z námětů, který jej silně přitahoval, dokonce - jak je z této kresby zřejmé - se ji pokusil vyvolat i medijními prostředky: naznačují to široce otevřené oči, upřeně pozorující diváka. Kresba vznikla v jednom z nejsložitějších, existenčně velmi vypjatých roků Jana Zrzavého, v období, kdy se uzavřel do sebe a pouze korespondenčně se stýkal s Bohumilem Kubištou. Obsahuje všechny znaky Zrzavého mistrovského přednesu práce s uhlem, jenž od přesných, velmi pevných rysů přecházel k jemným, velmi vylehčeným a prosvětleným odstínům, patrným z pojetí rozpínající se roušky.
Nabízí se výkladová možnost, která se týká ztotožnění Jana Zrzavého a Krista, převzetí tíže jeho osudu a zranění a současně i zbožštění. Hlava se vynořuje ze světelné aury, jako by ani nebyla otištěna na roušce, ale přímo vyzařovala z plochy kresby. I když dal Zrzavý tváři Krista vlastní podobu, je zřejmé, že mohl být inspirován i mandylionem z pražského Svatovítského pokladu či Veraikonem svatovítským, významným obrazem středověké deskové malby, který autor znal a obdivoval.
Díky nápisu na spodním okraji kresby tak máme před sebou i určité mezní zpracování tohoto motivu, téměř jako by se dalo říci, jeho „definitivní“ podobu. Zrzavý se s velkým nadhledem vyjádřil i k záhybům drapérie, které naprosto potlačil, aby nechal ze středu kresby zářit vlastní Kristovu hlavu.
Kresba, kterou měl ve své sbírce Ludvík Kremlička, je jednoznačným objevem a podstatným obohacením v poznání díla Jana Zrzavého.
Český malíř a ilustrátor, jeden z nejosobitějších českých umělců 20. století, jehož autorský rukopis, světlo vycházející zevnitř kompozice a melancholická nálada jsou poznávacím znamením jeho nejlepších prací. Studoval krátce u E. Dítěte na UPŠ v Praze, ale po vyloučení a s hlubokou nespokojeností v srdci potřeboval autoritu nebo lépe řečeno mentora, který by mu pomohl. Tím se ukázal být o několik let starší B. Kubišta. Zrzavý je typickým příslušníkem druhé symbolistní generace, svou orientací na niterné prožitky, svým řešením situace ve světě vnímaném jako trvalé ohrožení, i svým smyslem pro ono tajemné a nevyslovitelné v životě člověka. Od r. 1910 vystavoval se skupinou Sursum. V r. 1917 se stal členem Tvrdošíjných, vyrovnává se i s impulsy kubismu. V r. 1918 pořádá svou první výstavu u Topiče a sklízí za ni zasloužené ovoce. Jeho dílo je kladně přijato a i přes drobné výkyvy se s ním bude počítat jako s malířskou veličinou první kategorie i do budoucna. Pro jeho tvorbu bylo určující setkání s dílem Mistra Třeboňského oltáře a Leonarda Da Vinciho. Meritem však pro něj byla literatura, zvláště osobnost J. Zeyera, který ho fascinoval, a kterého mu pomáhala odhalovat také Z. Braunerová. Námětově se jeho tvorba podstatně obohacuje pravidelnými návštěvami Benátek a Bretaně. Jeho díla vytvořená na místě nebo po paměti pak znamenají jeho výrazný úspěch v kulturním světě. Od třicátých let se také začíná více než kdy jindy věnovat kresbě, kde nechává promlouvat i otázky náboženské, které si kladl mnohem častěji v rané fázi své tvorby. Jeho kresby také často doprovází i literární díla českých klasiků - K. H. Máchy, K. J. Erbena a oblíbeného J. Zeyera. Poslední velký impuls v jeho četné tvorbě pak znamená Řecko, které pro něj představuje sen o zlatém věku lidstva a kolébku lidské civilizace. Kromě Řecka je to také Vídeň a vídeňské Kunsthistorické muzeum, které pravidelně navštěvuje a obdivuje jeho rozsáhlé sbírky. Tvorba Jana Zrzavého zůstane trvalou hodnotou v pokladnici zlatého fondu českého umění.
Autor viz T 2/738, TD 219, V 5/215, TB 36/466, B 10/921, NEČVU 2/960.