Uhel na papíře, 68,5 x 81 cm, rámováno, pod sklem, datace 1919, signováno vlevo nahoře JZ 1919.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa a PhDr. Jaromíra Zeminy.
Provenience:
Z majetku Karla Čapka.
Vystaveno a publikováno:
Český neoklasicismus dvacátých let, prosinec 1985 – leden 1986, Galerie Hlavního města Prahy (bez katalogu);
Jan Zrzavý Souborná výstava děl 1905 – 1940, březen – duben 1940, Obecní dům v Praze, č. kat. 218;
Souborná výstava Jana Zrzavého 1918 – 1923, září 1923, Topičův salon, č.k. 13;
Tvrdošíjní, Weinertova umělecká a aukční síň, leden 1920, č. kat. 107.
Publikováno:
Musaion, Sborník pro moderní umění, svazek I. – z jara 1920, str. 31, při stati Karla Čapka Předpoklady;
Dílo Jana Zrzavého, Praha 1941, obr. LVIII;
Jana Orlíková, Karel Srp, Jan Zrzavý, Praha 2003, str. 226, obr. č. 225.
Komentář PhDr. Karla Srpa:
Jde o jednu z nejvýznamnějších kreseb raného období Jana Zrzavého, na jejímž základě vznikl obraz Melancholie II (1920), který byl původně v majetku dr. Rudolfa Škeříka a dnes se nachází v Národní galerii v Praze. Kresba, provedená na třech kusech podkladového papíru, je samostatným dílem, dokonce lze říci, že je z uměleckého hlediska přínosnější než obraz. Přesně uvádí do Zrzavého myšlení, kdy od drobných přípravných kreseb přešel následně k uhlové kresbě, již uskutečnil ve stejné velikosti jako závěrečný obraz. Tato umělecká cesta je pro Zrzavého natolik závažná, že ji u významných prací dodržoval po celý život; a to i po druhé světové válce. Kresba Melancholie II měla z osobních důvodů pro autora hluboký smysl, odkazující do jeho dětství (jejím volným inspiračním zdrojem byla dětská kresba autorovy sestry). Z hlediska stylového zároveň předznamenala jeho následující neoklasicistické období. Pro Zrzavého se stala zlomovým dílem, ve kterém syntetizoval množství významových a formálních podnětů. Vyrovnává se zde novým způsobem se svým trvalým životním pocitem melancholie, od nějž se osvobozoval pevným tvarem a přesnými obrysy, jako by začal své trvalé psychické rozpoložení nahlížet z větší dálky. Vztah stejně velké uhlové kresby a stejně velkého obrazu je v Zrzavého tvorbě stěžejním námětem, který volá po samostatné výstavě, věnované jen jemu. Ze srovnání by vyplynulo nejen, že obě výrazové polohy – kresba a malba mají v jeho díle stejný význam, že jsou hodnotově na stejné rovině, ale s velkou pravděpodobností, že uhlové kresby jsou dnes působivější a důraznější. Jsou bližší autorově postoji. Kresba byla vystavena čtyřikrát: poprové na důležité, druhé výstavě skupiny Tvrdošíjní (Weinertova umělecká a aukční síň, leden 1920; č. k. 107 Melnacholie, 1919, cena 1 500 Kč), následovala druhá samostatná výstava Jana Zrzavého v Topičově salonu (Souborná výstava Jana Zrzavého 1918 – 1923 září, 1923; č. k. 13 Melnacholie, kresba, 1920); zařazena byla na snad nejzásadnější výstavu, kterou Jan Zrzavý za svůj život představil: Jan Zrzavý, Souborná výstava děl z let 1905 – 1940, Obecní dům, březen – duben 1940, č. k. 218); po druhé světové válce zřejmě byla vystavena jen jednou a sice mimo katalog na výstavě Český neoklasicismus dvacátých let (Galerie hlavního města Prahy, prosinec 1985 – leden 1986). Kresba byla přinejmenším dvakrát reprodukována. Jednak jako detail (Dílo Jana Zrzavého, Praha 1941, obr. LVIII), a následně jako celek poprvé barevně v monografii Jana Zrzavého (Jana Orlíková-Karel Srp, Jan Zrzavý, Praha 2003, obr. 225, s. 226). Kresbu zřejmě krátce po jejím prvém vystavení získal do svého majetku Karel Čapek. Po jeho smrti přešla do majetku Olgy Scheinpflugové-Čapkové. Po celou dobu zůstávala v majetku rodiny.
Český malíř a ilustrátor, jeden z nejosobitějších českých umělců 20. století, jehož autorský rukopis, světlo vycházející zevnitř kompozice a melancholická nálada jsou poznávacím znamením jeho nejlepších prací. Studoval krátce u E. Dítěte na UPŠ v Praze, ale po vyloučení a s hlubokou nespokojeností v srdci potřeboval autoritu nebo lépe řečeno mentora, který by mu pomohl. Tím se ukázal o několik let starší B. Kubišta. Zrzavý je typickým příslušníkem druhé symbolistní generace svou orientací na niterné prožitky, svým řešením osobní situace ve světě vnímaném jako trvalé ohrožení, i svým smyslem pro ono tajemné a nevyslovitelné v životě člověka. Od r. 1910 vystavoval se skupinou Sursum, v r. 1917 se stal členem Tvrdošíjných, vyrovnává se i s impulsy kubismu. V r. 1918 pořádá svou první výstavu u Topiče a sklízí za ni zasloužené ovoce. Jeho dílo je kladně přijato a i přes drobné výkyvy se s ním bude počítat jako s malířskou veličinou první kategorie i do budoucna. Pro jeho tvorbu bylo určující setkání s dílem Mistra Třeboňského oltáře a Leonarda Da Vinciho, meritem však pro něj byla literatura, zvláště osobnost J. Zeyera, který ho fascinoval, a kterého mu pomáhala odhalovat také Z. Braunerová. Námětově se jeho tvorba podstatně obohacuje pravidelnými návštěvami Benátek a Bretaně. Jeho díla vytvořená na místě nebo po paměti pak znamenají jeho výrazný úspěch v kulturním světě. Od třicátých let se také začíná více než kdy jindy věnovat kresbě, kde nechává promlouvat i otázky náboženské, které si kladl mnohem častěji v rané fázi své tvorby. Jeho kresby také často doprovází i literární díla českých klasiků - K. H. Máchy, K. J. Erbena a oblíbeného J. Zeyera. Poslední velký impuls v jeho četné tvorbě pak znamená Řecko, které pro něj představuje sen o zlatém věku lidstva a kolébku lidské civilizace. Kromě Řecka je to také Vídeň a vídeňské Kunsthistorické muzeum, které pravidelně navštěvuje a obdivuje jeho rozsáhlé sbírky. Tvorba Jana Zrzavého zůstane trvalou hodnotou v pokladnici zlatého fondu českého umění.
Autor viz T 2/738, TD 219, V 5/215, TB 36/466, B 10/921, NEČVU 2/960.