Tempera na plátně adjustovaném na lepence, 21 x 40 cm, rámováno, datace 1949, signováno vpravo dole Z. J. 49., zezadu opatřeno č. 74232, zezadu opatřeno výstavním štítkem.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.

Komentář PhDr. Karla Srpa:
Panoramatická vzpomínka na pobyt v Bretani přináší nejnosnější námět v celé tvorbě Jana Zrzavého, který se sestává z klidného pohledu na vodní zátoku s naznačeným přístavem v popředí a několika levitujícími plachetnicemi, vyjádřenými jen trupem lodi a ostrým stěžněm jednoho stožáru. Zrzavý se zde dostal na práh vnitřní meditace, týkající se soustředěného utkvění a neznatelného pohybu, kterou provedl značně barevně staženým pojetím, jemuž dominuje pouze červená a modrá loď, zatímco ostatní zůstávají již šedé. Široký prostor, táhnoucí se do nekonečna, je uvozen strohým přístavním molem, vyznačujícím se pevnou geometrickou stavbou, a oblíbenou, i když jen naznačenou, Zrzavého hrou s perspektivou, patrnou z pojetí schodiště. Přísné molo, jako náznak racionálního světa, ostře kontrastuje s vláčnou krajinou, zasahující z obou stran do moře, zastupující Zrzavému ženské tělo. Nábřeží je plné nejrůznějších předmětných detailů, vnášejících do obrazu živost. Co nejvíce upoutává je Zrzavého spojení moře a nebe, kdy jako by jedno se odráželo v druhém.
Práce pochází z jednoho z vůbec nejtěžších roků v životě Jana Zrzavého, kdy po mnoho let nemohl vůbec vystavovat. Poprvé byla představena až na výstavě Jan Zrzavý a jiné obrazy v Galerii Zdeňka Sklenáře v Litomyšli v roce 2002 (viz štítek na rubu díla). Existuje k ní přípravná tužková kresba, téměř shodných rozměrů.
Obraz obsahuje všechny rysy, proč diváci Zrzavého odkaz stále obdivují. Vyjadřuje jemnou rozvahu o světě a smyslu života.
Český malíř a ilustrátor, jeden z nejosobitějších českých umělců 20. století, jehož autorský rukopis, světlo vycházející zevnitř kompozice a melancholická nálada jsou poznávacím znamením jeho nejlepších prací. Studoval krátce u E. Dítěte na UPŠ v Praze, ale po vyloučení a s hlubokou nespokojeností v srdci potřeboval autoritu nebo lépe řečeno mentora, který by mu pomohl. Tím se ukázal o několik let starší B. Kubišta. Zrzavý je typickým příslušníkem druhé symbolistní generace svou orientací na niterné prožitky, svým řešením osobní situace ve světě vnímaném jako trvalé ohrožení, i svým smyslem pro ono tajemné a nevyslovitelné v životě člověka. Od r. 1910 vystavoval se skupinou Sursum, v r. 1917 se stal členem Tvrdošíjných, vyrovnává se i s impulsy kubismu. V r. 1918 pořádá svou první výstavu u Topiče a sklízí za ni zasloužené ovoce. Jeho dílo je kladně přijato a i přes drobné výkyvy se s ním bude počítat jako s malířskou veličinou první kategorie i do budoucna. Pro jeho tvorbu bylo určující setkání s dílem Mistra Třeboňského oltáře a Leonarda Da Vinciho, meritem však pro něj byla literatura, zvláště osobnost J. Zeyera, který ho fascinoval, a kterého mu pomáhala odhalovat také Z. Braunerová. Námětově se jeho tvorba podstatně obohacuje pravidelnými návštěvami Benátek a Bretaně. Jeho díla vytvořená na místě nebo po paměti pak znamenají jeho výrazný úspěch v kulturním světě. Od třicátých let se také začíná více než kdy jindy věnovat kresbě, kde nechává promlouvat i otázky náboženské, které si kladl mnohem častěji v rané fázi své tvorby. Jeho kresby také často doprovází i literární díla českých klasiků - K. H. Máchy, K. J. Erbena a oblíbeného J. Zeyera. Poslední velký impuls v jeho četné tvorbě pak znamená Řecko, které pro něj představuje sen o zlatém věku lidstva a kolébku lidské civilizace. Kromě Řecka je to také Vídeň a vídeňské Kunsthistorické muzeum, které pravidelně navštěvuje a obdivuje jeho rozsáhlé sbírky. Tvorba Jana Zrzavého zůstane trvalou hodnotou v pokladnici zlatého fondu českého umění.
Autor viz T 2/738, TD 219, V 5/215, TB 36/466, B 10/921, NEČVU 2/960.